Prezident Miloš Zeman nebyl nikdy tak málo oblíben, jako dnes. Tato věta shrnuje dva průzkumy od společností STEM a ČSSD, které vyšly v těchto dnech.

A zřejmě popisuje i něco víc, než postoj občanů k politiku Zemanovi. Dost možná ohlašuje blížící se rozchod společnosti a těch, kteří jsou jejími reprezentanty od revolučních dob z přelomu let 1980 a 1990.

Pokles prezidentovy popularity exemplárně ukazuje průzkum STEM, když jeho hodnocení pokleslo zřetelně pod trojku na pětibodové školní stupnici. Hůře na tom byl Václav Havel v době, kdy byl ve sporu s opoziční smlouvou, a Václav Klaus na sklonku svého mandátu, v časech své kontroverzní amnestie.

Zemana něco takového potkalo pouze v roce 2014, kdy si na něj veřejnost teprve zvykala. Společnost CVVM sleduje popularitu prezidenta každý měsíc a podle jejích dat mu důvěřuje 50 procent lidí.

To je hranice, pod kterou obliba spadla jen v časech jeho největších výstřelků typu skandálu s korunovačními klenoty nebo s nepovedenou demisí premiéra Bohuslava Sobotky, po kterých však opět rychle vyrostla nahoru. Tentokrát není konkrétní důvod, aby popularita klesla, ukazuje se dlouhodobý trend, který prozrazuje, že veřejnost prostě ztrácí zájem.

Jako by nastával konečný soumrak revolucionářů z období listopadu 1989 a po něm, míněno tím osobnosti, které pochopily převrat jako otevření volných prostor, ve kterých mohou prosadit společenské nebo své vlastní zájmy.

Vlastně je pozoruhodné, že tito lidé dominují dosud a zatím v mladší generaci nenašly náhradu. Nepatří k nim ostatně jen Zeman a jeho protipól Klaus, ale také Andrej Babiš, i když v samotném listopadu 1989 stál na opačné straně barikády, v zásadě jako představitel kontrarevoluce.

Tito lidé a jejich bývalí nebo méně viditelní rivalové, případně průvodci objevili před 30 lety nové možnosti a zdá se, že nedali příležitost těm mladším. Nemuseli ani být příliš sympatičtí, to ve většině případů ani revolucionáři nebývají, prostě zabrali prostor a nahradit se dali vždy jen někým ze svého okolí. Ke konzervaci jejich věhlasu posloužila i funkce prezidenta, které Češi dávají větší vážnost, než je ve světě obvyklé.

Důvodem je hlavně záliba revolucionářů v konfliktech a dobrodružství. Jejich mladším nástupcům škodilo nejvíc to, že byli příliš konformní a chtěli dosáhnout vrcholu tím, že vstoupili do vyjetých kolejí. Pak bylo zřejmé, že nepřinesou nic nového, maximálně učesanou verzi dosavadního vývoje.

Mladší generace si musí samy vzít, co jim náleží, a bez revolty proti zavedeným pořádkům to jednoduše nepůjde. S čím novým přijdou, tak zní otázka a nutno podotknout, že příkladem může být Slovensko, přesněji favorizovaná prezidentská kandidátka.

Pětačtyřicetiletá Zuzana Čaputová je nepochybně představitelkou mladší generace, hlavně však byla její dosavadní veřejná činnost vzpourou proti vládnoucímu establishmentu, zvláště jako zakladatelky spolku, který zabránil zřízení skládky ve městě Pezinok u Bratislavy.

Kdo se v Česku postaví proti politicko-ekonomickému establishmentu, jak se ustavil v posledních 30 letech – na takové místo by se dal vypsat konkurz.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus