Nejvyšší správní soud nerozpustil Dělnickou stranu. Organizace vévodící krajní pravici v Česku může nadále rozvíjet vlastní činnost v současných obrysech a intencích.

Konečný verdikt bude vykládán jako začátek dalšího úpadku demokracie. Neunikne zlostné kritice veřejnosti a dostane se i na konspirační teorie o tajemném propojení justice s národoveckými radikály.

Při věcném zhodnocení proběhnuvšího procesu a jeho výsledků by však na spiklenecká obvinění měl zbýt prostor leda na stránkách komiksových legend. Rozsudek Nejvyššího správního soudu totiž vyznání zvláštní citové náklonnosti k Tomáši Vandasovi, předsedovi Dělnické strany, neobsahuje a pochvalně se nevyjadřuje ani k programovým cílům, s nimiž nacionalisté oslovují potenciální příznivce.

V důkazech předložených vládou, jež o zánik Dělnické strany eminentně usiluje, povolaní soudci jednoduše nenašli argument, který by k rozpuštění Vandasovy partaje automaticky vybízel. Z toho se dá docela věrohodně odvodit, s jakým účelem vláda případ otevřela. Ministr vnitra Ivan Langer se znovu pokusil prezentovat jako rázný hoch bránící 24 hodin denně bezpečí pokojně žijících občanů. A přesně dle minulých zkušeností se za vyhrnutými rukávy českého Sarkozyho skrývala prázdná bublina úředního šlendriánu.

Na obranu ministra lze říci, že xenofobové sdružení do Dělnické strany své oficiální výstupy notně zprofesionalizovali a vypátrat v nich důkazy protizákonného jednání představuje iniciativu a námahu od státního aparátu stěží očekávatelnou. Až na sporadické povzdechy některých „upřímnějších“ členů o rizicích míšení ras se vandasovcům nedá z hlediska litery zákona vytknout prakticky nic, po čem by následovalo legálně opodstatněné rozpuštění.

Problém pravicového extremismu přesto soudním výrokem nezmohutní. Ačkoli média do úmoru přinášejí reportáže o výtržnostech v Janově a podobných lokalitách měnících se v bobtnající ghetta sociálně vyloučených skupin se značným zastoupením Romů, renomé současných držitelů fašistických korouhví to přespříliš nepovznese.

Jednak se dané situace s patřičnou pompou chopili inteligentní politici ze zavedených stran (např. Ivana Řápková, primátorka Chomutova za ODS). Jednak zde mají historicky vzato nastálo předplacené místo na špičce extremistické pyramidy komunisté, toho času třetí v zemi, co se počtu parlamentních mandátů týče.

Ve zdůvodnění předsedy senátu Nejvyššího správního soudu Vojtěcha Šimíčka ostatně zaznělo poměrně jasně: "Stranu nelze postihnout pro kritiku státu." Jinak interpretováno to znamená, že stranu není možné rozpustit pouze s ohledem na její obecný antisystémový charakter. Potom by v zájmu spravedlnosti musela být rozpuštěna také KSČM, jež na polistopadovém kurzu nenechá (stejně jako Dělnická strana) nit suchou.

Nejvyšší správní soud zkrátka a dobře pochopil, co vládě v různých obměnách uniká. Nebezpečí extremismu v naší politice přetrvává. Pro jeho zdolání jsou nevyhnutelné dva předpoklady. Zaprvé se o něm bez předpojatých frází zahájí vážná diskuse, jejímž smyslem se nestane laciné nahánění masové popularity. Zadruhé se započatá diskuse rozběhne nejprve tam, kde extremismus hlavně nalézá kýžené uplatnění, tedy na levém, nikoli pravém, okraji spektra.

Trvalou otázkou zůstává, zda politické elity chtějí uvedenou potíž řešit. Řada z nich třeba dospěla k poznání, že rostoucí podíl komunistických papalášů na moci a zostřující se bitky vyholené omladiny v ulicích jim dovolují nastolovat metody, které by v ustálených demokratických režimech zdaleka neprošly…

Autor je člen strany Liberálové.cz a zástupce ředitele Institutu K.H. Borovského