Minulý týden se ve středu a ve čtvrtek „zviditelnily“ archivy, neboť byl zveřejněn nález Ústavního soudu z 20. prosince loňského roku, týkající se zrušení jednoho odstavce v paragrafu 37 zákona o archivnictví, které navrhoval Nejvyšší soud. Ve zmíněném odstavci šlo především o „archiválie vzniklé před 1. lednem 1990 z činnosti bezpečnostních složek podle zákona o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek, jakož i společenských organizací a politických stran sdružených v Národní frontě“. Ústavní soud zmíněný odstavec neprohlásil za protiústavní, takže, řečeno co nejjednodušeji, přístup ke zmíněným archiváliím zůstane tak rozsáhlý, jako byl dosud, nejrozsáhlejší v Evropě.

Ústavní soud měl vážit dvě práva, která podle názoru Nejvyššího soudu stojí v tomto případě proti sobě: je důležitější právo na informace, nebo právo na ochranu osobních údajů? Zajisté nelze popírat, že se mohou některá práva jevit důležitější než jiná, stejně jako jsou patrně některé prohřešky závažnější než jiné. Slyšela jsem před pár dny v rozhlase diskusi, v níž jakýsi rozumbrada prohlásil, že neplacení daní je stejný zločin jako vražda... Fakt?

Musím se přiznat, že beru právo na ochranu osobních údajů (totiž svých vlastních) poněkud na lehkou váhu, a to proto, že jsem žila dvacet let „ve skleněném domě“ – odposlouchávali mi telefon, měli jsme odposlech v ložnici, sem tam někdo z mých známých věrně donesl estébákům, co jsem kde říkala. Nepřijde mi tedy tak důležité, zda někdo ví, kdy jsem se narodila nebo kdy jsem kde bydlela. Chápu samozřejmě, že to jiní lidé mohou cítit jinak, a vím také, že na ochranu osobních údajů existuje nejen v České republice celý státní úřad, takže jde nejspíš o věc obecně pokládanou za hodně důležitou.

Pochopitelně jsem tíhla spíš k tomu, aby archivy zůstaly otevřené. Nepředstavují, jak ví každý, kdo kdy přičichl k historii, jediný zdroj poznání o minulosti; kdo někdy nahlédl do pár svazků, v nichž jsou uložena hlášení všelijakých spolupracovníků StB, se může přesvědčit, že zdaleka neobsahují jen pravdu – a prostým rozumem pochopit, že rozhodně neobsahují celou pravdu. Obsahují ale část pravdy, dokreslení, které může být pro poznání toho, co se dělo a bylo účastníkům skryto, náramně důležité.

Soud naštěstí, jak se sluší a patří, zvážil všechny okolnosti případu a dospěl k tomu, k čemu nejen dle mého názoru dospět měl: že „nahlédnout“ do spisu ještě vůbec neznamená ho „zveřejnit“. Že je snad také vhodné a slušné spoléhat na soudnost toho, kdo nahlíží, a že v případě zveřejnění něčeho, co ten, o kom je to zveřejněno, pokládá za nepravdivé, existují právní nástroje k potrestání toho, kdo to zveřejnil. Jinými slovy, že odpovědnost nenese archiv, ale historik či badatel, který před nahlédnutím podepíše badatelský list a po nahlédnutí se chová jako odpovědný člověk. Skandalizovat se totiž dá i bez archivů.

LN, 13.1.2017