Populace stárne, protože porodnost je dlouhodobě až nebezpečně nízká, dílem také proto, že se lidé dožívají vyššího věku. Nepotká-li člověk na své životní pouti neodvratnou nemoc či krutou nehodu, má štěstí a stane se důchodcem. Štěstí? Muška jenom zlatá...

Kolem starobních důchodů se každoročně vedou více či méně zajímavé debaty. Mladí mnohdy ne a ne pochopit, že za celoživotní práci – kdy člověk platil daně a všechna zákonná pojištění (i na ten důchod) často čtyřicet i více let – by se nikdo neměl dostat do sociální sítě, jinými slovy stát se prosebníkem o jakési „dávky“. Výplata starobního důchodu je zasloužená, protože důchod není nic jiného než – odložená spotřeba.

Vlnu nevole často i samotných důchodců vyvolává pravidelná valorizace o nějaké to procento, protože k vyšším důchodu se tak „přisype“ logicky víc, což se nezdá být spravedlivé, když inflace se přece týká všech stejně. Zapomíná se, že důvodem pro zákonem stanovenou valorizaci není jenom inflace, ale i růst mezd a platů.

Starobní důchod má dvě části: část základní, která je pro všechny stejná – a všem se zvyšuje o stejnou částku – a část procentovou, která se navyšuje percentuálně, protože zohledňuje jakousi „celoživotní zásluhovost“, když byla spočítána podle dosaženého průměrného výdělku z doby, která byla pro přiznání důchodu rozhodná.

Solidarita byla našimi zákonodárci zakomponována do důchodové matematiky až příliš, jak doložím na vlastním příkladu, který má ale obecnou platnost. Moje manželka dostala za 38 let práce starobní důchod ve výši 44% svého výdělku (jinak řečeno z osobního vyměřovacího základu pro výpočet důchodu), zatímco já - za plných 47 let - jsem se musel spokojit s pouhými 28% ze svého výdělku. Můj rozhodný příjem byl totiž 3,6 krát větší než její, proto jeho redukce byla – kvůli solidaritě – tvrdší než kámen. Tehdy při výpočtu důchodu jsem měl jenom 2,3 krát větší důchod než manželka, letos pobírám důchod – díky opakovaným „inženýrským“ vládním úpravám – dokonce už jenom 1,9 krát větší. Pokud nás čeká dlouhý život, potom – půjde-li to tak dál – budeme brzo „fifty fifty“. Jaké je poučení z tohoto obecně platného příkladu? Jak valorizovat důchody?

Základní výše starobních důchodů ať roste každému stejně, ale ta procentová nechť se drží procent. Tak je to správné. Solidarita byla totiž zakomponována do výpočtu důchodů natolik silně, že její další posilování už útočí na zdravý rozum, protože na spravedlnost. Plést si rovnost a rovnostářství nesmíme! „Filozofie“ na tento způsob byla a je cestou do pekel.

Jablonec nad Nisou