Na počátku osmdesátých let mě na přímořské pláži v Tunisu překvapil mladý tuniský průvodce, studující v té době v Praze ekonomii(!), představou o  budoucím směřování své země, ke kterému by chtěl svými znalostmi a vědomostmi přispět: „Chtěli bychom vybudovat socialismus, ale ne ten sovětský, takový  ten americký.“

Odhlédnuto od skutečného vývoje i současného neradostného stavu této africké země, mohlo by jít pouze o zábavnou vzpomínku, pikantní snad jen pro člověka zažívajícího v té době „reálný“ socialismus na vlastní kůži. Připomněl jsem si však tuto událost  při sledování televizní debaty bývalých premiérů českých vlád, když jeden z nich nabízel současnému politickému establishmentu vizi sociálního státu, „ale skandinávského, nikoli řeckého typu“, jak zdůraznil.

A právě v tom je potíž, každý máme jinou představu o tom, co by měl sociální stát dělat, abychom v něm rádi žili - jeden skandinávsku, jiný řeckou, další pak třeba tu „americkou“. Odráží se to konec konců i v početných   definicích sociálního státu a pestré kritice jeho budování ze všech stran - podle lidské, politické nebo filozofické orientace kritiků.

Jediným společným znakem sociálního státu je „….aby se postaral….“ jednou o práci, podruhé o důchod či pomoc  v nouzi, jindy o prostor pro seberealizaci (studium, podnikání nebo zahálku).  Problémem je, že je  většinou velmi drahé, aby všechny  takové závazky naplnil. A nároky každého z nás se zvyšují. Stát i jeho občané začínají žít „nad poměry“. Začínají si půjčovat: „To se nám to debužíruje, když nám ….. půjčujou,“ jak zní proslulá hláška z filmového zpracování Haškova Švejka. Jednou však půjčovat přestanou. A problém je na světě, ať je to v rovině osobní nebo státní. Přichází s fatální neodvratností a je jedno, jestli jsme si půjčovali jako státy  na vedení války, příliš štědrou sociální politiku nebo jako rodina na luxusní dovolené či auta.

Jak kdysi řekl (volně citováno) již výše citovaný expremiér a prognostik: „……záleží jen na tom jaké výšky jsme na začátku dosáhli a  z jaké výšky padáme…. Sám volný pád je vcelku příjemný, provází jej pocit lehkosti. Nepříjemné je jen vědomí, že letadlo jednou dopadne.“  Přesto pilotům doporučuje aby v podobné situaci nabrali kurs „Skandinávie“. Popravdě  pan expremiér v době své vlády nepřesvědčil, že ví, jak  letadlo tímto směrem řídit. Proto z něj sám před časem raději vyskočil. Nebo byl vyhozen a chtěl by  cestou sociálního státu znovu na palubu? Bezpochyby může uspět, vždyť politováníhodným rysem naší nezralé demokracie je, že volič bude volit toho, kdo slíbí nejvíce z cizího - rozuměj z veřejného, sociálního státu. Je otázkou, zda pan expremiér, a není sám, je ještě při plném vědomí a ví, že za takových podmínek letadlo dříve nebo později dopadne..

 Voliči, kteří budou masivně volit takovou vizi „sociálního státu“, na katastrofu rozhodně nemyslí. V tom  se od Řeků příliš nelišíme.

Autor je toho času důchodce „nesociálního státu“