Jak dím, mnoho vody, jářku, uplynulo od těch dnů, když tu znenadání se náš věčně usměvavý ministr sociálních financí Bohuslav Sobotka k prapodivné falši propůjčil. Zcela uhranut jeho trucovitou komedií, ze které se ve stud propadá většina národa, touto cestou ho na kolenou úpěnlivě prosím, aby vítězný boj se svou pýchou svedl, pokorně se sklonil před bratrským přáním evropské sociální rodiny a těch několik malicherných drobností dělících nás od další z nekonečné řady úžasných dohod o přátelské výpomoci novým sociálně slabším členům sociální Evropské unie konečně jednou pro vždy schválil s konečnou sociální platností.
Dohody o jakési snížené sazbě DPH, no tak vážení, kdo ze vzletných duchů, kdo z pronikavých intelektů by se zabýval takovou nepodstatnou, ehm, technicitní maličkostí? Co na tom, že daleká Francie si ve stavebnictví 5,5% DPH zachová až do roku 2010 a že v České republice se v roce 2007 to samé DPH zvýší na 19%? To je ta evropská sociální spravedlnost a kdo tomu nerozumí, jest prachsprostým troubou a štváčem, čandalovcem proradným, pouhým odpadkem lidského rodu. Vždyť kvůli podivným machinacím pana ministra hrozí ve Francii vzrůst nezaměstnanosti skoro o sto tisíc jednotek výrobních v sektoru stavebnictví, jak nezodpovědné jednání jinocha českého, jak zpátečnický projev již dávno přežitého nacionalismu, té první a jediné příčiny celosvětového utrpení. Stydno je mi u srdce, co si o nás bratr Francouz pomyslí?
Nemohu se ubránit návalu emocí a volám pln spravedlného pohoršení: "Svět se v prach a holé šílenství obrací! Marnost nad marnost!" Leč mé rozrušené srdce se náhle zklidní, uvědomujíc si, že sociální Jiří Paroubek to tak nenechá, že sociální Jiří Paroubek to zařídí.
Tu a tam se ze škvír a podzemních děr jakési přízemně pomlouvačné hlasy řinou, nasmrádle stoupají a probublávají slizkým mazem na povrch zemský škodolibým šklebem nenávisti doprovázeny a takto zlovolně a nesociálně šeptají, skuhrají ba dokonce i skřehotají: " Brusel, pokuta, plný pytel zlaťáků, Brusel, pokuta, plný pytel zlaťáků,...." Co je nám po ní, po nějaké pokutě, i kdyby pravdou byla jedinou a svatou, co je nám po nějakých desítkách milionů €, jež snad budeme muset zaplatit dobrácké matce unii kvůli jakémusi hromadění zásob zboží před vstupem do její sociální rodiny. Lži to jsou, prázdnotou čpící falešný dým zmaru z prolhaných a věčně něčím nespokojených úst zahořklého světa kapitalistických temnot. A i kdyby jakýsi zlomek pravdy na tom byl, co na tom. Zdroje jsou, my je máme a rádi je našim chudým bratrům věnujeme. Takoví jsme to sociální pašáci ze všech ostatních sociálních pašáků na celém světě nejsociálnější. Zlaťáky, to materiální prázdno, ještě nikomu štěstí nepřinesly. Ne, my je nepotřebujeme, my máme dost. Ať si je tam unich v komisi Evropské vpravdě a radosti užijí. Aleluja.
Mé plnicí pero o papír skřípe jak Jacksona Pollockův štětec plný husté barvy olejové na papír slova v bezhlavém rytmu zvracejíc a myšlenky z mého nitra překotně klopýtají jedna o druhou, když tu najednou, nic nechápaje a podoben letitému pohanskému věštci, ztrnuv do prázdna nehybně hledím zamženým okem a tento mystický obraz se přede mnou v jednotlivých bublinách podivuhodného loga Czech republic odehrává. Všichni radostně pějeme za ruce se držíce Bethovenovu Ódu na radost, tu úchvatnou hymnu Evropské unie, a opojeni frenetickým štěstím tančíme kolem mohutného evropského sociálního dubiska, z jehož listoví se na naši krásnou českou zem miliardy euro dotací podobny padáčkům z pampelišek lehce snášejí.
V hrdém polibku se za potlesku rozvášněného parlamentu kyprý knír na knír již beze studu k sobě tiskne poslanec vládní s poslancem opozičním, neboť ten starý dobrý senát vpravdě a pokoře konečně odhlasoval další ze skvělých aktů té jediné správné pozitivně diskriminační sociální politiky růžových evropských zítřků. I ta zlá paní od velikého balvanu najednou přestala trucovat osamocena a nikým nemilována. A pln údivu vidím, jak pod taktovkou v evropskou vlajku zamotaného známého rockového barda provokatéra v družném obětí s hodným aktivistou německého původu vášnivý čardáš vytáčí, zatímco hlouček cikánských muzikantů divoké tóny ze svých houslí loudí.
Po rychlodráhách všude kolem ohromnou rychlostí sviští modrožlutá Pendolína a já už ten přetlak štěstí nemohu udržet, vybíhám na sluncem zalitou louku plnou kopretin a cvrlikajících ptáčků zpěváčků, těch milých božích hovádek, bez oddechu běžím ve stále mohutnějších spirálách ztráceje se daleko za obzorem a z plna hrdla nepřetržitě řičím:
"HURÁ!!!!!!!!! HURÁ!!!!!!!!!!!!!! HURÁ!!!!!!!!!!!!............"
Jo a abych nezapomněl, webstránky jsem přestěhoval na novou adresu.