Fašistické semínko zapustilo kořeny, třebaže poněkud skrytě a nenápadně, i v USA. Americké sklony k fašismu lze spojit s filozofií pragmatismu, jejímž hlavním představitelem byl John Dewey, který hlasitě podporoval vstup USA do 1. světové války kvůli jejímu přínosu pro americké hospodářství a společnost. Americký prezident Woodrow Wilson během války založil Ligu na ochranu Ameriky, organizaci fungující po vzoru italských fasci, která měla za pomoci násilí zastrašovat Američany a udržovat je pod tlakem. Dále ustanovil propagandistický nástroj, Výbor pro veřejné informace. Po skončení války se však Amerika od válečného socialismu odklonila, a vrátila se ke svobodnějšímu systému - mnoho z tzv. progresivistů, kteří nechtěli opustit představu Ameriky coby antikapitalistického státu, se však zhlédlo v italském a německém fašismu. Levicový pokrokářský list The New Republic opěvoval slovy svého šéfredaktora Herberta Crolyho Mussoliniho cestu tvrdé ruky: "Italský fašismus nahradil nehybnost pohybem, život bez cíle cílevědomým jednáním, a sklíčenost vizí velké budoucnosti."
Rooseveltův Nový úděl byl cestou, jakou se američtí progresivisté pokusili navázat na fašistickou tradici wilsonovského válečného socialismu. Roosevelt otevřeně přiznával, že jeho ekonomická politika se částečně ubírá cestou fašismu i nacismu: "To, co děláme v této zemi je něco z toho, co se odehrává v Rusku a něco z toho, co se děje za Hitlera v Německu." Hugh Johnson, šéf Rooseveltova úřadu národní obnovy, který měl na starost uskutečňování programu Nového údělu, a někdejší člen Wilsonovy rady válečného průmyslu, byl hlasitý obdivovatel Mussoliniho.
Dnešní americká levice, moderní progresivisté a protofašisté, jako je například Barrack Obama nebo Hillary Clintonová, stále vidí Rooseveltův Nový úděl jako nesmírně úspěšný program hodný následování - třebaže se během jeho uskutečňování Amerika dostala na samotné hranice fašistické totality.
Je nad slunce jasné, že fašismus (resp. nacismus) nelze spojovat s pravicovými principy. Není možné jej ani definovat pomocí vágních charakteristik, jako například používání násilí proti svým politickým odpůrcům nebo rasismus. Italský fašismus nikdy nebyl přímo rasistický, i když v sobě samozřejmě ztělesňoval národnostní šovinismus. Mussolini přijal rasové zákony teprve na Hitlerovo naléhání, ale nikdy nebyly v Itálii masově uplatňovány. Násilí proti svým politickým konkurentům se dopouštěly všechny levicové strany, v Itálii i v Německu proti sobě znepřátelené bandy levicových anarchistů, socialistů, komunistů a fašistů házely mnohem častěji kamení, než poměrně neškodná vajíčka. Počet kamenu vržených z rukou socialistů nebyl jistě o nic menší než počet kamenů házených z řad fašistů. Americké fašistické tendence se projevovaly navenek velmi nenásilně, a Nový úděl, uskutečňování fašistického řízení ekonomiky na americkém kontinentě, byl uveden v činnost demokratickou cestou. Rathovo, Sobotkovo a Pecinovo varování, že házení vajíček na sociální demokraty a vyrušování na jejich akcích je projevem fašismu, je legrační a fantastické.
Principem fašismu jakožto jedné větve kolektivismu je nadřazenost kolektivu nad jednotlivcem, podřízení svobodu člověka "vyšším" cílům. Morálkou fašismu je altruismus, ideál sebeobětování. Ekonomicko-politickým cílem je produkce "hodnot pro společnost", sledování společenského blaha, veřejného zájmu. Fašistický systém nevidí podnikatele, schopného a tvořivého jednotlivce, jako jediného oprávněného příjemce ovoce své práce, ale jen jako služebníka veřejného zájmu. Soukromé podnikání není fašismem respektováno jako nezadatelné právo lidské bytosti, ale pouze mlčky trpěno tehdy, pokud primárně naplňuje blaho společnosti. V opačném případě je ostouzeno jako antispolečenské a zkažené.
Narozdíl od komunismu nejde fašismus cestou znárodňování, zespolečenšťování výrobních prostředků. Ponechá podniky v rukou svých majitelů, pouze ovládne podniky bezpočtem zákonů a regulací, které omezují a určují výrobu, normy, zaměstnanecké vztahy, odměny, a nechá do fungování podniku mluvit i další hlasy - odborové organizace, odvětvové komory a asociace.
Kdo má v současném politickém kolbišti k takovým ekonomickým a společenským vizím nejblíže? Kromě různých vcelku bezvýznamných tlup vyholených hlav jsou to paradoxně ti, kteří o fašismu nejvíc křičí - sociální demokraté.
(dokončení zítra)