Kritici kapitalismu již popsali stohy papíru o tom, jak tento systém proměňuje lidské bytosti na zvířata hledící si vlastního zájmu, která usilují pouze o vlastní přežití bez ohledu na ostatní. Jako by byl kapitalismus nepřetržitým bojem o omezené zdroje, kde se ke slovu dostává pouze krutost a neférovost a pro spolupráci a solidaritu nezbylo žádné místo.

Jako by lidé v honbě za materiálními cíli byli všehoschopní a neměli žádné morální zábrany. Opakovaně narážíme na zmínky o kapitalismu ve spojitosti s přívlastkem predátorský. V českém prostředí se navíc kritici odvolávají i na srovnání s historickou etapou „před kapitalismem“, tedy před rokem 1989. A prý že se v minulosti k sobě lidé chovali lépe.

Buďme nyní shovívaví k tomu, že současný systém má k ideálu kapitalismu daleko, a pokusme se na období před a po sametové revoluci nahlížet jako na období „vlády“ socialismu a kapitalismu. Myslím si totiž, a na následujících řádkách se to pokusím demonstrovat, že k bezohlednému chování a k nečestnosti daleko více inklinují lidé, kteří nejsou vystaveni volnému trhu, ale naopak tehdy, kdy má téměř veškerou produkci zboží včetně jeho směny a pracovní místa pod kontrolou stát.

Podpultovky pro vyvolené

Vraťme se tedy v čase o 25 a více let zpátky a připomeňme si, co tehdy obnášelo zajistit si nejnovější elektroniku, ošacení, hygienické potřeby a občas i základní potraviny. Kvůli častým selháním centrálního plánování, které je socialistickému systému vlastní, byli obyvatelé tehdejšího Československa téměř nepřetržitě nedostatečně zásobeni. Podrobněji se těmto selháním socialistické ekonomiky věnuje například seriál Hynka Řiháka U rudého snědeného krámu, který je volně dostupný na stránkách www.mises.cz. Mnozí mají prázdné pulty ještě v živé paměti nebo o nich možná slyšeli od svých rodičů, prarodičů nebo se s nimi setkali v archivních televizních záběrech.

S prostředím permanentního nedostatku souviselo vytváření podpultových zásob, které nejenže otevíraly prostor pro korupční jednání, ale také prohlubovaly příkop mezi držiteli moci (většinou tedy výše postavenými straníky) a běžnými lidmi. K podpultovému zboží měli přístup zejména ti první, neboť každý vedoucí obchodu s nimi chtěl být pochopitelně zadobře, vynucoval si od nich projevy laskavosti nebo třeba nabídkou exkluzivního zboží žehlil průšvihy svých blízkých.

Čeho bylo na oficiálním trhu nedostatek, ať už v důsledku špatného plánování či v důsledku režimních zákazů, přesunulo se na šedý trh. Ten, ač je na něj v liberálních kruzích nahlíženo s určitými sympatiemi, má pochopitelně řadu úskalí a je s ním spojena řada negativ. Spotřebitelé jsou v prostředí šedého trhu vystaveni většímu riziku, že budou okradeni nebo ošizeni. Mezi veksláky pak může docházet k násilným střetům, pokud není dodržovaná nastavená hierarchie nebo pokud jednotlivé skupinky soupeří o monopolní postavení v rámci určitých „rajónů“.

Nedostupnost určitého zboží zkrátka vybízela jednotlivce k neúctě ke společenským pravidlům a k nemorálnímu jednání. Jenže nešlo jenom o zboží z obchodů, jehož dostupnost byla za socialismu omezena. Jednalo se i o zdravotní péči nad rámec standardu, místa na školách, možnost vycestovat do zahraničí nebo získat byt. Šlo o statky kontrolované úzkou skupinou osob, které se nebránily přijímání obálek s úplatkem. Stejně jako někteří lidé usilovali o to, aby se k těžko dostupným benefitům „za službu odváděnou socialismu“ dostali neférovou cestou, našli se i tací, jejichž zálibou bylo ostatním v cestě za vytouženým cílem bránit zase jinými nekalostmi, třeba donášením a udáváním. Ani tak nezáleží na tom, zda je k tomu vedla závist nebo horlivá oddanost režimu.

Korupční prostředí jako dědictví socialismu

Všimněme si, že nám socialismus část svého dědictví zanechal. Korupční prostředí nevymizelo a opět je doménou těch odvětví, která stát kontroluje nebo na ně má dokonce monopol. Školství, zdravotnictví, veřejné zakázky na stavební práce či v oblasti IT jsou nehynoucí zásobárnou korupčních a klientelistických kauz. Nevymizeli ani udavači. Dnes se stylizují do rolí agentů provokatérů a sdružují se v protikorupčních občanských sdruženích. Příčinu korupce se snaží řešit málokteří z nich. Zato těch, kteří poukazováním na jedny korupčníky dláždí cestu k moci jiným, je víc, než by bylo zdrávo.

Můj postoj k těm, již se snaží obstarat si statky, které nejsou dostupné na volném trhu, neoficiálními a neférovými způsoby, je nejednoznačný. Kdo porušuje pravidla, poškozuje ty, kteří se snaží hrát fér. Na druhou stranu pravidla jsou mnohdy nastavena tak hloupě, že podvod představuje jedinou možnost, jak si statek zaopatřit. Stejně tak mám jisté pochopení pro protikorupční bojovníky, byť se mi příčí udavačská a paranoidní mentalita, kterou rozsévají ve společnosti. Uznávám, že mnozí z nich přece jenom jednají s dobrými úmysly.

Nečestné jednání jistě nelze zcela potlačit. Ekonomický systém má však na chování lidí významný vliv. Podmínky, v rámci nichž musí lidé fungovat, určují, zda má smysl jednat čestně nebo zda je naopak výhodné či dokonce nezbytné jednat neférově. Proto jsem pro volný trh a proti tomu, aby centrální autorita rozhodovala o tom, kdo a co bude moci vyrábět, kdo, komu a jaké služby bude poskytovat, kolik kusů zboží se dostane na trh, kolik studentů budou moci školy přijmout nebo jakou formu péče mohou zdravotnická zařízení pacientům nabízet. Tedy jinak řečeno jsem proti tomu, aby vznikala omezení a hrozil nedostatek spotřebních statků, v důsledku čehož se lidé uchylují k morálním pokleskům.

Převzato z časopisu Laissez Faire se souhlasem redakce