Někteří byli ochotni kapitulovat, všichni však ne a jeden (Fr. Kriegel) dokonce odmítl o kapitulaci jednat. V tuto kritickou chvíli přišel na scénu Ludvík Svoboda a s velkým důrazem naléhal na to, aby českoslovenští představitelé podepsali tajný tzv. moskevský protokol, kterým měli uznat naprostou podřízenost československého státu Sovětskému svazu. Svobodova role byla v této věci značná a vedla k cíli: všichni kromě Kriegla podepsali; doma předstírali, že jejich jednání v Moskvě byla dobrá, nic se nestalo a oni že budou pokračovat v dosavadní politice.
Ludvík Svoboda byl jeden z hlavních činitelů vývoje, který po srpnu 1968 nejprve vedl k tomu, že československý parlament požádal Sovětský svaz o pobyt na našem území a potom drolil vrcholné stranické a státní orgány tak, aby z nich byli odstraněni příznivci reforem a nahrazeni tuhými komunisty. Podporoval Gustáva Husáka, který v dubnu vystřídal Alexandera Dubčeka ve funkci generálního tajemníka ÚV KSČ; celý proces byl završen násilným zásahem policie proti demonstrantům v den výročí sovětského vpádu a mimořádnými zákony, které podepsali právě představitelé „obrodného procesu“.
Je těžké vyjádřit dnes podporu normalizaci a vůbec kolaborantskému postupu československého komunistického vedení v 70. a 80. letech lépe než glorifikací Ludvíka Svobody, i když je to provázeno „ale“ a „“když“, jak to mistrně prováděl v pořadu, o kterém hovořím, Jaroslav Šabata.
Podrobnosti života Ludvíka Svobody mohou celý jeho obraz doplnit, bohužel však ne změnit. Například otázka, zda byl agentem KGB: jestliže byl, pracoval podle moskevského ústředí báječně. Pakliže nebyl, zachoval se stejně nečestně.