Podle R. Guardiniho je pro člověka jako jednotlivce i jako člena určitého společenství typická jistá polarita, napětí mezi vlastním já a jeho okolím, mezi vlastním způsobem života a tím, jak žijí a co hlásají ostatní. Stálým a někdy osudným pokušením bývá zrušit toto napětí, převést život a své myšlení na jednu formulku, a názory jiných potlačit, nebo je jinak vytěsnit z vědomí. Důsledek mnohokrát žel v dějinách křesťanství zapůsobivší je pak jednorozměrný člověk, instituce, směr nebo skupina. Jenže život je udržován právě zmíněným protikladem mezi dvěma póly – mezi přesvědčením vlastním a respektováním názorů jiných, a také klidnou rovnováhou mezi nimi tak, aby mohly oba póly zůstat a samostatně se rozvíjet. Pomáhá i známý poznatek, že pravda je ve své podstatě symfonická.

Pro jednotlivce i pro širší společenství platí, že nejsou osamocenými monádami, ale že jim plněji porozumíme jen v jejich vztazích k okolnímu světu. Neboť podle J. Ratzingera fakt, že jsme křesťany, není v prvé řadě individuelní, ale přímo sociální charisma. Nejsme křesťany, abychom jen my došli spásy, ale jsme jimi, protože naše diakonie ve smyslu hledání pravdy a pokorného respektu k druhým, podobně hledajícím, má pro náš svět smysl a je bytostně nutná.

Slovanská východní teologie zná termín sobornost, který vyjadřuje vznik nové kvality, když se více věřících vydá na cestu v Ježíšově jménu s vědomím, že jejich Mistr je věrně provází a dává jim m.j. chápat smysl Písma. Situace emauzských učedníků se tak mnohočetně a v nejrůznějších variacích chce opakovat i dnes. Svoboda putujících, důvěra v Ježíše a vzájemná úcta jim dovolují zůstat věrnými své nejvlastnější identitě, a přesto spolupracovat na dobrém díle budování lepšího světa a vést přitom stálý bratrský, ekumenicky laděný dialog.

Nejstarším pojmenováním křesťanů bylo lidé na cestě. Věděli, že je vede Duch pravdy a lásky, aby šli stále vpřed – a podle jejich příkladu máme i my pokračovat na společné cestě víry, společně se radovat, povzbuzovat a hovořit. Vede nás dynamika důvěry v Pána, neboť žijeme v době velkých nebezpečí a velkých možností, a tento čas naší společné pouti staví před nás všechny i velkou odpovědnost.

prezident České katolické charity