Tak je tu zas „sněhulák“, letopočet s osmičkou na konci. Devadesát let od vzniku Československa, sedmdesát let od Mnichova, šedesát let od komunistického převratu a hlavně čtyřicet let od sovětské okupace. Je toho dost na rok začínající nepříliš třeskutou reformou, nesenou bez silné vize. A přece letošek připomene generační zlom.

České elity se zbavují zátěže osmašedesátníků. Změna vynikne, srovnáme-li minulého „sněhuláka“ s tím čerstvým. Před deseti lety se v politické extralize potýkali Klaus s Havlem, Zemanem, Pithartem... Všechny tyto osobnosti, ač každá jiná, byly přímo poznamenány a formovány rokem 1968. Dnes? V extralize zůstává posledním mohykánem osmašedesátníků, ač sám by se tomu označení bránil, prezident Klaus.

Osmašedesátnictví tu rezonovalo po celá devadesátá léta. Nebyl rok 1968 kvadraturou kruhu? Dalo se reformovat nereformovatelné? Bylo tehdejší angažmá v komunistické straně selháním, či jen sázkou na špatného koně? Tak vypadal po sametové revoluci spor o výklad „sněhuláka“, který zdaleka nebyl jen akademický.

Osmašedesátníci odstavení normalizací se vrátili do politiky a opět se chystali na reformu. Mnozí z těch, na které se Klaus díval podezřívavě v roce 1968, se o dvacet let později stávají jeho vážnými soupeři v zápase o podobu transformace. Nechtějí vrátit neživý-nemrtvý socialismus s lidskou tváří? Snad i proto Klause dodnes tak fascinují právě šedesátá a devadesátá léta.

Ale teď už je to spor opravdu akademický, ukazující svět včerejška.

Dnešním elitám to musí připadat jako debata z Marsu.

Dělicí čára je tu dána mnohem spíše věkem než rozhraním mezi pravičáky a levičáky, konzervativci a liberály.

Co mají společného Alexandr Vondra, Martin Bursík a Jiří Čunek? Vicepremiérství v Topolánkově vládě?

To bylo manželstvím z rozumu.

Mnohem autentičtější pojítko spočívá v něčem jiném.

V počínající normalizaci, když Mirek Topolánek studoval vojenské gymnázium, oni začali brát svůj vlastní rozum. Jak? Třeba tím, že tehdy měl skoro každý na půdě krabici napěchovanou novinami z „krizových let“. Dva roky svobody slova dokázaly zplodit zásobu inspirace na hodně let. Tohle byl odkaz osmašedesátého pro generaci Klausových dětí. Ty už nezajímal Dubček, Šik, socialismus s lidskou tváří ani spory o to, zda se měl systém reformovat zvenčí, či zevnitř, ale fascinovala je otevřenost tehdejší mediální debaty. Viděli, že jakmile se popustí svoboda slova, stavidla socialismu s lidskou tváří či jakékoliv jiné ideologie dříve či později padnou.

Takové prostředí formovalo Vondru, Bursíka i Čunka. Ač nám připadají nesourodí, mají k sobě blíže než k vrstevníkům typu Tlustého, Tvrdíka či Mertlíka, znalým normalizační rutiny i způsobů, jak nasednout na správného koně. Antikomunistické rodinné zázemí, pohyb v „ostrůvcích pozitivní deviace“, jak říkával Miloš Zeman ve svých lepších časech, to je pojivo lidí, kteří na sobě nemají zátěž ani roku 1968, ani normalizačního členství v KSČ.

Čunkův případ ukazuje, že to není poukaz na vládní kvalitu a bezúhonnost, ale ten, kdo znal Vondru a Bursíka za normalizace, se jejich spoluvládě nediví. Pro Vondru, jediného chartistu Topolánkova kabinetu, byl značně určující „sněhulák“ roku 1988. Když disent vyhlásil v zahraničním rozhlasu, že ke kulatinám okupace nic nechystá, a demonstraci na 21. srpna 1988 svolalo do té doby neznámé Nezávislé mírové sdružení, mladší, osmašedesátnictvím nezatížená generace Charty včetně nastávajícího mluvčího Vondry, to nesla rozpačitě. Tehdy se začal rýsovat generační přelom, který mnohem později Vondru dovedl k ODS.

Ať zatlačí třicátníci „Sněhulák“ 1998 k téhle debatě nepřispěl. Spíše než o bilanci osmašedesátnictví v něm šlo o krizi ODS, Tošovského vládu a opoziční smlouvu.

Uvidíme, co přinese „sněhulák“ 2008. Zajímá dnes někoho, zda jsme se v roce 1938 měli bránit Hitlerovi? Zajímá, ale jiné. V říjnu 2001, když Amerika nepřibrala židovský stát do protiteroristické koalice, premiér Šaron prohlásil, že Izrael nebude Československem, ale bude se bránit.

Zajímá dnes někoho, nakolik jsme si komunistický puč v roce 1948 přivodili sami? Třeba tím, že Československo jako do té doby svobodný stát a s nositelem hrdého jména Masaryk v čele diplomacie odmítlo nabídku Marshallova plánu? Zřejmě nezajímá.

Že nás nezajímají šance socialismu s lidskou tváří v roce 1968, působí jako plus. Horší ale je, že nikoho nezajímá ani domácí, rozhodující podíl na následné normalizaci. Zmizí-li s osmašedesátníky hlavní složka společnosti, která marasmus spolupráce s vlastní komunistickou mocí připomíná, není moc co slavit. Uvidíme, jak se k tomu postaví třicátnické elity. Zatlačí Liška na Bursíka?

Že nás nezajímají šance socialismu s lidskou tváří v roce 1968, působí jako plus. Horší ale je, že nikoho nezajímá ani domácí, rozhodující podíl na následné normalizaci.

LN, 29.12.2007

Autor je komentátor LN