Eliminace slov maminka a tatínek je ukázkou blbosti, nikoliv pokroku

Jde to rychle. V Německu rozhodně. V roce 2017 v zemi uznali „manželství pro všechny“, od 2018 jde mít třetí pohlaví „divers“ a aktuálně už ministerstvo pro rodinu navrhuje používání termínů „rodič 1 a 2“ místo matka a otec.

Už od svých studentských let pravidelně sleduji, co se děje ve světě, hlavně v zemích na západ od nás, protože v mnoha ohledech byly a dále jsou vzorem. Z toho, jak v posledních zhruba pěti letech západ postupuje ohledně společenského vývoje a bioetických otázek, začínám ale být hodně rozčarovaný.

Nejdřív se díky lobby řady nadnárodních firem a korporací (stejné to je i v České republice) podařilo ve většině západních zemí uzákonit tzv. sňatky stejnopohlavních párů a někde už dokonce existuje i možnost zvolit si třetí pohlaví. Tím ale celé tažení za pokrok nekončí. Nyní se totiž postupně přichází s eliminací slov matka a otec, což osobně považuji za jeden z nejvíce nebezpečných sociálních experimentů, které lidstvo zažilo od dob nacistických a dalších ideologií.

Ve Francii schválilo v únoru tohoto roku Národní shromáždění označení rodič 1 a rodič 2 pro formuláře ve školách. V Německu se chystá podobné opatření, jde to ale plíživějším způsobem. Německé ministerstvo pro rodinu zatím jen doporučuje uznávat a podporovat sexuální mnohost. Učitelům proto mimo jiné radí používat ve formulářích namísto slov otec a matka jen neurčité „rodič 1“ a „rodič 2“. Myšlenka větší inkluzivity a rovnosti zní na první pohled možná hezky, ale mě u toho vždy napadne, zda se rodič č. 2 nebude cítit oproti jedničce diskriminovaný a méně důležitý? Kdo bude rozhodovat o tom, kdo smí být na prvním místě?

Tahle křečovitá snaha o dosažení absolutní rovnosti za mě jednoduše jen produkuje ještě víc nerovnosti a je vlastně nelogická vzhledem k tomu, že např. děti z náhradního mateřství mohou mít v nejextrémnějších případech až šest rodičů! Tedy dárkyni vajíčka, náhradní matku, která pronajme dělohu a dítě ihned po porodu odloží, jejího manžela (presumpce otcovství), dárce spermatu a dvě fakticky se starající osoby, jež si dítě objednaly a zaplatily za jeho výrobu „na míru“.

Jestli někomu skutečně tak záleží na rovnosti a inkluzivitě, měli bychom se zcela vzdát nejen pojmů otec a matka, ale i jakéhokoliv pojmu rodič a formuláře nadepsat jen s „plnoletí zástupci dítěte“ a nechat volné řádky. Hodně volných řádků, protože může přijít rozvod a jsme na osmi...

Kdy přijdou na řadu další formy manželství?

Vrátím se ale k nyní tolik diskutovanému „manželství pro všechny“, které stojí na začátku řady dalších zásadních změn, které souhrnně označuji za zmíněné sociální experimenty. Neustále se mě někdo snaží přesvědčit o tom, že zde neplatí argument šikmé plochy, a rozhodně nehrozí, že by se stejnopohlavním manželstvím mohla otevřít cesta pro jiné formy manželství, např. ve formě polygamie či skupinového manželství. Není to tak úplně pravda. Jako nebyla pravda, že u nás vše skončí jen požadavkem registrovaného partnerství.

Možná trochu překvapivě to byla jihoamerická Kolumbie, která se před dvěma lety stala jednou ze zemí, kde zítra již znamená včera. Před dvěma lety zde byl dokonce schválený svazek tří mužů. Zatím se sice oficiálně nejedná o manželství, ale pouze „zvláštní patrimoniální svazek,“ ale je to precedens, který rozhodně může inspirovat případy jinde. Nejedná se ale o úplně novou věc. Už v roce 2012 vzbudila pozornostzpráva o registrovaném partnerství tří lidí. Z roku 2015 je zase známý případ uzavření budhistického sňatku tří mužů v Thajsku.

Opravdu bych se moc divil, kdyby se dříve či později i jinde neobjevily podobné případy. Poptávka by zde byla. Hadar Aviram, profesorka práva z University of California, řekla, že když v r. 2004 začala svůj výzkum, nepozorovala žádný „hlad“ po manželství u polyamorických skupin, nicméně okolo roku 2012 začala pozorovat změnu. Studie americké organizace Loving More, která má propagovat „polygamii, etickou nemonogamii a nové modely vztahů,“ pak ve stejném roce zjistila, že 65,9 %, tedy skoro dvě třetiny ze 4 000 dotázaných lidí žijících ve skupinových svazcích, by uzavřely sňatek s více lidmi, pokud by takové svazky osob byly legální.

Manželství s dětmi a jejich opětovné zneužívání

Stejně tak dobře bude možné uvažovat o možnosti sňatků pro nezletilé, jako tomu bohužel už je v řadě „pokrokových“ muslimských zemích. Opět se zde vrátím k sousednímu Německu, které kvůli přijetí velkého počtu běženců z nezápadních států musí opakovaně řešit poměrně delikátní situace, že muž je ženatý s nezletilou dívkou (někdy i s více). V Německu tamní nejvyšší soud vloni v prosinci už proto i zpochybnilplošný zákaz platnosti dětských sňatků z roku 2017 a předal záležitost Ústavnímu soudu v Karlsruhe.

Už pouhé zpochybnění zákazu manželství nezletilých osobně považuji za značně znepokojující a myslím, že se oprávněně obávám, že i zde může během pár let dojít k prolomení dalšího, pro mě neakceptovatelného tabu. Pokrok prý přece nezastavíme. Jenže si dovolím podotknout, že pokud za slovo „pokrok“ dáme do předchozí věty slovo „úpadek“, vyjde nám stejný závěr. A pak se divme mladé generaci, že nechtějí mít děti. Třeba stejně jako já nechtějí být oslovováni slovem rodič, ale „táto“ a v případě žen „mami“.

Převzato z blogu s autorovým souhlasem

Autor je europoslanec za KDU-ČSL, člen Rozpočtového výboru Evropského parlamentu