Čtu si knížku Bronisława Wildsteina Dolina Nicości a není mi z ní veselo. „Dolina“ znamená polsky údolí a „nicość“ je nicota, marnost nebo nebytí. Jak by zněl titul česky, nevím, to by případný překladatel asi rozhodl až nakonec – nebo v každém případě po přečtení celé knihy, a já jsem teprve na začátku. Je to temná kniha o temných věcech, o světě bývalých příslušníků tajné policie a jejich agentech, ale hlavně o tom, jak zdatně se umějí otáčet v dnešním světě byznysu, ale také médií. Wildstein samozřejmě není blázen, aby si představoval, že polský svět řídí bývalí estébáci, ale při čtení jeho románu trnu: jakpak je to asi u nás? Jména hospod, kde se protagonisté románu scházejí, jsou skutečná, symbol, který má čtenáře varovat: nečteš čirou fikci, čteš nepříliš pozměněný obraz světa, ve kterém žiješ. Autor je velmi známý polský novinář a publicista, poměry v polském tisku výtečně zná. Jeho popis mediální kampaně a různých tahů a protitahů plánovaných osobami mimo média, které složitými a dosti odpornými metodami prosazují své zájmy a bojují se svými protivníky, budí tolik asociací, že by mě zajímalo, jak to v tomto smyslu vypadá v zákulisích českých novin či rozhlasových a televizních stanic. Kdopak asi u nás za kým chodí, kdo komu volá a diktuje mu, které „svědky“ má médium oslovit? Nevěřím, že by naše prostředí bylo příliš odlišné od polského – až na to, že lustrační aféry u nás díky lustračnímu zákonu zdaleka nejsou tak žhavé jako ty polské.

Ale o tom, jak to chodí v médiích, se přece jen něco dozvědět mohu, mám tam spoustu kamarádů a ti občas nejsou skoupí na slovo. Zato o pozadí byznysu nevím nic, a v tomto ohledu je Wildsteinova kniha pro mne pravý horor. Že by to tady bylo také tak? Jenže – je vůbec možné, aby to u nás bylo zásadně jinak? Obě naše země přece kráčejí velmi podobnou cestou, za komunismu byly naše společnosti zdeformovány velmi podobně.

Kniha vyšla nedávno a je v Polsku hodně populární. Její popularitě pomohl i nedávný film polské soukromé televize TVN, který se jmenuje Trzech kumpli (Tři kamarádi) a ve kterém je Wildstein jedním z hlavních protagonistů. Za překlad by jistě stála i kniha, jakkoli nakladatelé jsou převážně přesvědčeni, že polská tematika „nefrčí“, ale především by za uvedení v češtině stál film. Má sílu antického dramatu, ale je to dokument. Dokument o přátelství, zradě a smrti. Jméno Stanisława Pyjase, zavražděného v roce 1977, je v Polsku podobně známé jako u nás jméno Jana Palacha a možná dolehlo i k nám. Jméno jeho přítele Leszka Maleszky v Česku nezná skoro nikdo. A přece má příběh Maleszky, agenta polské StB, který zrazoval své přátele a po pádu komunismu dojemně a cituplně nabádal čtenáře svých novin, aby zapomněli na minulost a nepropadali agentomanii, takovou sílu, že by stačilo opatřit ho cizojazyčnými titulky, a byl by výmluvný kdekoli v postkomunistickém světě. Nedoufám, že by ho koupila a uveřejnila Česká televize. Ale co kdyby o něj takhle požádal Ústav pro studium totalitních režimů? Aspoň pro pár zájemců?

LN, 18.7.2008