A mnozí politici, od kterých občané často slyší jen nekonečné, stále se proměňující a tedy málo srozumitelné úvahy nad „zastropováním“, jim v mediích nasazují na hlavu šaškovskou čepici nekvalifikovaných neználků a na krk věší ceduli s označením zrádců a nepřátel svobody. A to já sleduji se zahanbením….
Jan Graubner, arcibiskup pražský, pronesl u příležitosti státního svátku Dne české státnosti na pouti ve Staré Boleslavi i tato slova: „Se smutkem a zahanbením myslím na hlasy některých našich spoluobčanů, kteří se zlobí třeba na rozhodnutí šetřit v zimě teplem kvůli válce na Ukrajině a argumentují tím, že jde o snížení komfortu, na který mají právo. Cožpak nemají stejné lidské právo lidé na Ukrajině, v Sýrii, Libanonu nebo v Africe?“ Nechceme-li brát arcibiskupova slova jen jako obecné povzdechnutí nad morálním stavem společnosti, pak ovšem jeho slova vzbuzují řadu otázek. Je snad zmínka právě o Sýrii kritikou migrační politiky našeho státu, jehož policejní orgány v okamžiku kdy je pronášen arcibiskupův projev brání, i za pomoci varovných výstřelů, právě uprchlíkům ze Sýrie v přístupu na naše území a tedy bezpochyby i v realizaci jejich lidských práv využívat třeba i toho sníženého komfortu na našem území?
Má snad všeobjímající zmínka o lidských právech lidí v celé Africe znamenat že máme konečně brát vážně slova papeže Františka o tom, že „dokud nevyřešíme problémy chudých odmítnutím absolutní autonomie trhů a finančních spekulací…nevyřešíme problémy světa a v posledku žádný problém. Sociální nerovnost je kořenem sociálního zla“. Pak ovšem není třeba chodit do Libanonu nebo do Afriky. V zemi, kde také lidé mají svá lidská práva, ale kde stále více z nich upadá do dluhové pasti, do zoufalé nejistoty budoucího života svých rodin, chtěli možná ze Staré Boleslavi, v den státního svátku, slyšet něco jiného než zahanbení nad těmi, kteří se obávají snížení komfortu. Neboť mnohým z nich už nejde ani tak o ten komfort, ale o samotnou důstojnou existenci sebe a svých dětí.
Tak já cítím smutek. Za matku, která do nedávna žila s tříměsíčním dítětem pod stanem mezi bezdomovci na ostravsku, za rodinou, která s dětmi žila v pražském kunratickém lese, protože přišla o byt, nad těmi, kteří často nic netuší o kvalitách svolavatelů, ale přicházejí na náměstí našich měst protože si již prostě nevědí rady. Nejen že jsou přesvědčeni o tom, že jim nikdo pořádně nenaslouchá a pokud ano, tak radí větší počet svetrů a kolektivní pečení kuřat. A mnozí politici, od kterých občané často slyší jen nekonečné, stále se proměňující a tedy málo srozumitelné úvahy nad „zastropováním“, jim v mediích nasazují na hlavu šaškovskou čepici nekvalifikovaných neználků a na krk věší ceduli s označením zrádců a nepřátel svobody. A to já sleduji se zahanbením….