Čtyři vyhaslé životy během několika hodin na jednom místě. Tragédie? Velké téma pro média? Vůbec ne. Normál. Nic se nestalo, život běží dál.

Jedna moje kamarádka – ač věkem se mi dosti blíží, pořád je velmi krásná – dělala několik desetiletí dětskou sestru. Vždy profesionální, obětavá a pozorná. Nedávno s tím ale sekla, protože v ní postupně narostl pocit, že to je práce nevděčná. A začala se starat o stařečky. A úplně se v tom našla. Viděl jsem to na vlastní oči, byl jsem „její“ domov důchodců jednou navštívit (ZDE). Na rozdíl od péče o děti v téhle své nové práci viděla smysl. Teprve tady poznala, jak může někomu úplně zásadně obrátit život v krásnější nebo aspoň snesitelnější. A ještě se od pamětníků lecčemu přiučit.

Práce to není snadná, mnozí stařečkové už se těžce pohybují, neumějí se už o sebe plně postarat, občas to s nimi vyžaduje sebezapření. Odměnou jí je to, co umějí dát jen staří lidé: moci se dotknout osudů, ve kterých je naakumulovaných takových prožitků, zkušeností, emocí, že by to vyvážilo celou školu.

A tahle má kamarádka mi v pondělí napsala, že sedí doma a bezmocně brečí. Za včerejší (nedělní) směnu jí umřeli na oddělení čtyři stařečkové v rozmezí pár hodin. Lítala od jednoho k druhému a navzdory tomu, co už si v téhle práci užila, ji to úplně sklíčilo. Každý z nich byl v její péči několik let, od každého slyšela vyprávění, u každého znala jeho obtíže i různé manýry. A teď najednou, asi tím horkem...

Jo, to pamatuju z dob, kdy jsem během studií bydlel na koleji Větrník přímo nad hřbitovem. Jak přišla vedra, bimbal umíráček každou půlhodinu. Jenže to jsem neměl žádné tušení, komu ta hrana zrovna zvoní. Prostě komusi.

Jasně, staří lidé prostě umírají, a ve vedrech jistě víc. Ale stejně mě občas zarazí, jak kdekterou rodinku dojme víc to, že někde v Austrálii uvízl kůň kopytem v kanále, nebo že v Zoo stůně opička (ZDE), než to, že v bytě za zdí zrovna umřela ta stará paní odvedle.