Ne že by mě moc těšilo, co ve veřejné sféře vidím, ale člověk nemůže pořád jen na všechno nadávat – a v soukromí si můžu stěžovat leda na to, že toho moc nenaspím, a s tím lze něco udělat.

Seděli jsme ale tuhle s jedním kamarádem a povídali si o tom, co by se – aspoň malého – dalo dělat s českými úřady (a zase jsem šla spát pozdě).

Usoudili jsme, že s penězovody, které odsávají z veřejných peněz částky do stranických kas, se toho asi moc udělat nedá: partajní mafie si dobře hlídají, aby se do jejich řad nevetřel rušivý živel, který si myslí, že něco podobného je neslušné a nemá to být, nebo to dokonce řekne veřejně. A když už se do jejich nečistého systému vloudí to, čemu mezi sebou bezostyšně říkají „systémová chyba“, tedy nějaký pan Michálek, promptně mu dají padáka a celou záležitost pošlou k ledu.

Něco by se ale dalo dělat, soudil kamarád, se systémem státní správy, jejíž úředníci mají v normálním státě úkoly poněkud jiné než obsluhovat penězovody. (Myslím, že i v české kotlině má většina státních a veřejných úředníků jiné úkoly.) „Měl by tady bejt zákon o státní službě,“ pravil. A protože je právník, začal mi zapáleně líčit výhody zákona o státní službě. Poslouchala jsem a vzpomínala, jak jsme skoro před dvaceti lety mluvili s Jánem Langošem právě o zákonu o státní službě... je to evergreen, politicky neprůchodná touha blouznivců, kteří by si přáli, aby český stát fungoval, jak se sluší a patří. Aby si noví šéfové nepřiváděli do instituce všeho schopné poradce anebo poradce, kteří prostě jen potřebují nějakou sinekuru. Aby úředníci nemuseli při nástupu nového šéfa strávit několik bezesných nocí, za nichž je sužuje otázka, zda budou, nebo nebudou vyhozeni. Takový pevně stanovený kariérní řád, který by zajišťoval, že nikdo nebude vyhozen, pokud jen bude řádně plnit své povinnosti.

V Česku ovšem státní úředníky chrání jen zákoník práce, nejsou ve službě, jsou jen námezdními silami. A chrání je odbory, které ovšem nezmohou skoro nic víc než upozorňovat na nezákonnosti při propouštění. Navíc jsou odbory pro mnohé něco jako ďáblův zplozenec – pro některé proto, že si přinesly z komunistických časů bídnou pověst, a pro jiné proto, že jsou přesvědčeni, že zaměstnanec má dělat a neremcat a poskytovat mu nějaká práva je nesmysl, otrok přece žádná práva nemá co mít.

V Česku je bohužel zvykem, že přijde-li nový šéf, porozhlédne se po svém působišti, nechá si poradit, koho by se měl zbavit, a poté začne „reorganizovat“, aby měl záminku k propouštění. Tomu by správně sestavený zákon o státní službě zabránil. Není to samozřejmě zázračný lék na všechny neduhy, ale byl by to krůček k uspořádanému, srozumitelnému a průhlednému úřednímu světu. Proč vlastně mají čeští zastupitelé k té představě takový odpor, že se zákon za dvacet let nepodařilo prosadit? Možná mají prostě odpor k pojmu „služba“, možná je příliš zažitý hloupý předsudek, že služba je něco ponižujícího, že úředník má být pánem, který rozhoduje a vládne svému malému vesmíru.

LN, 14.1.2011