Kolegyně blogerka se vyznala z pochopitelné lásky ke svému komunistickému otci. A tvrdí, že byl slušným komunistou. Já tvrdím, že zcela jistě nebyl. I když třeba přímo a vědomě neublížil.

K jejímu pajánu se strhla vcelku zajímavá diskuse. Několik blogerů napsalo reakci, až na jednu vesměs odsuzující a vysvětlující, jak se věci mají. Nejdříve se mi ani nechtělo reagovat, ale nakonec jsem si všiml několika názorů, které mne přesvědčily. Podle nich totiž mohl být bez problémů slušným komunistou nějaký člen KSČ, který idejím věřil, ale byl pouhým prostinkým dělníkem bez nějaké možnosti ovlivňovat. To je ovšem lež.

V roce 1985 jsem poznal jednu starší komunistku. Osobně, pracovně. Byla skladovou dělnicí v jednom státním velkoobchodě. V tom skladu byla mnoho let a stejně tak byla mnoho let členkou KSČ. Velice milá a hodná paní. Nicméně jednoduchá osůbka. Práci měla docela lehkou, nic těžkého nezvedala a ráda vařila ostatním kafíčko. Upřímně řečeno, na víc se nehodila, lépe snad povědíno – na víc neměla. Byla spokojená a nijak se netajila svým členstvím, item přesvědčením. Vždy s úsměvem. Dokázala by taková paní, kterou jsem mohl mít osobně rád, někomu ublížit? Samozřejmě, že ano. I když o tom, že by snad ublížila, ani sama netušila.

Jako dlouholetá členka (jak sama tvrdila, vstoupila do partaje hned v osmnácti, léta Páně přelomového a revolučního roku 1948) KSČ byla totiž členkou i ledasčeho dalšího. SČSP, ROH, Akčního výboru a podobně. Musíme zde jasně říci, že toho ve skladu moc neudělala (nakonec, stejně tam byla docela flákárna), protože zasedala v kdejakém výboru kdečeho. Tu řešila stravenky a vánoční kolekce, tam zase družební výlety k soudruhům do Milovic, onde sadbu keříků a květin v rámci akce Z. Řeklo by se – nevinná a bohulibá činnost. Kdo ale zažil onu dobu, ví, jak to s takovými vejbory chodilo.

Ony se totiž vyjadřovaly úplně ke všemu. A tak se jeden takový sešel, když jsem si podal přihlášku k večernímu vysokoškolskému studiu, a soudil, zda je v zájmu čehosi a kohosi, abych studoval. Nebylo. Tudíž nic. Jindy zase se jiný výbor sešel, aby rozhodl, zda můj kolega může vycestovat na Západ. Ne, nepojede nikam, kdo ví, jestli by tam, lump jeden, nezůstal. A další takový spolek rozhodoval, co udělá s naším topičem, který byl tři měsíce ve vazbě, obviněn z rozšiřování literárního samizdatu a pak bez obžaloby (a samozřejmě bez omluvy či odškodnění) propuštěn. Nu, co s ním, toť jednoduché. Vyhodit z práce. Je živel.

A paní Helenka, vždy s oním milým úsměvem, mi pak uvařila kafíčko a řekla: "To víte, Jakoubku, já toho pana C. mám ráda, je to poctivý dělník, vždycky je tu teplo a teče horká voda, ale vždyť on prodával pornografii. To se divim, že ho vůbec pustili." Vůbec nevěděla, že topič rozšiřoval a přepisoval Kohouta, Klímu, Demla… Vůbec vlastně netušila, co to pornografie je. Ale řekli jí, že to dělal a že je to lumpárna. Tak očistila národní podnik. A byla naprosto přesvědčena, že poprávu a ku prospěchu společnosti, kterou nade vše milovala.

Nedokázal jsem se tehdy na ni zlobit. Byl jsem mladičký a plný pocitu, že v každém je primárně dobro. A to i ve chvíli, kdy se mi snažila úplně zmateně vysvětlit, proč že nebudu studovat. V jednom krátkém proslovu bez hlavy a paty mi vysvětlila, že zároveň mám být hrdý na dělnický původ a zároveň že s takovými předky a rodinným osudem přeci není možné, abych šel na Karlovu univerzitu. Jen jsem zíral. Zážitky s ní mne nakonec přivedly ku psaní a k lásce k absurditám.

Byla slušná? Byla asi skutečně hodná. Přesto ubližovala. Mnohým a mnohdy. Aniž by to kdy pochopila. Už jen tím, že z titulu členství v organizaci gaunerů tyto poslouchala a ve své prostotě jednala podle jejich přání a receptů. Tudíž slušná být nemohla. I když o tom nevěděla. A takových neslušných, přesvědčených členů komunistické partaje byly mraky. Dnes se diví, že jsou řazeni do jedné party s prokázanými zločinci. Inu, kdo s ďáblem sedává u jednoho stolu, sám páchne sírou. Říkával dědeček.