Jsem na volné noze a pracuji z domova. Tedy prozatím. Než ve volbách zvítězí někdo, kdo mi hodně znepříjemní podmínky podnikání, případně znárodní počítač a slovníky a pošle mne – kupředu levá – pracovat někam do továrny ke stroji. Ale vlastně ne, jsem žena, a tedy hloupá slepice, stroj bych mohla rozbít, tak dejme tomu jako švadlenku za 11.000 hrubého do firmy s devadesátimilionovým obratem ročně. Tam budu určitě prospěšnější ostatním, státu a především majitelům firmy, a jako pracující chudoba budu mít své jisté. Stát také.
Předpokládám, že až mne budou hnát z domova do továrny, spálí mi přitom nějaké knihy a nakonec budu možná ráda, když nějaké to polínko nepřiloží i pode mne.
Patřím k té velké skupině občanů, kteří by rádi šli k volbám, ale neví, koho volit, a zároveň ví, že nevolit je problém. Podobně jako ostatní zkouším tedy alespoň metodu vyřazovací, ale ani ta nepomáhá, protože pokud vyloučím všechny, kteří nám už dříve vládli a kteří společně – byť každý zvlášť – dovedli tuto zemi ne od desíti k pěti, ale od pěti k nule, moc toho nezbývá. S pobaveným úsměškem zatím čas od času sleduji vyhrocený předvolební boj o korýtka bohatě dotovaná z našich daní. Ale opravdu jen čas od času, televizi zapínám jen málokdy: mám sice k dispozici asi 200 programů, ale ono nějak není na co se dívat.
Volby ještě nejsou za dveřmi, tak třeba se podaří najít někoho slušného. I když... slušní lidé v politice? To mi zní skoro jako oxymóron.
Abych zase politikům nekřivdila: pravda je, že politici se rekrutují z lidí jako my, tak jak jsme na tom vlastně se slušností my všichni?
Nevalně: na jedné straně dosahujeme jako lidstvo až neuvěřitelně rychlého technického pokroku, na druhé straně ale zaostáváme ve vývoji našeho „lidství“. Čtvrtinu života strávíme ve škole, aby z nás „něco bylo“, přičemž to „něco“ znamená jen odborníka v daném oboru. Máme papíry a certifikáty na všechny možné dovednosti, ale nikde se neučíme, jak být dobrými lidmi a milujícími partnery a rodiči. Na školách i doma chybí výuka etiky a filozofie. Není vůle pracovat na laskavosti, pochopení, toleranci a zlepšení mezilidských vztahů. Být úspěšný a bohatý totiž je a vždy bylo podstatně důležitější a obdivovanější než být slušný a laskavý člověk. Být dobrý a čestný je v dnešním egem ovládaném světě předmětem posměchu a synonymem pro „být blbeček“.
Jsme přesvědčeni, že hlavním problémem této doby je stát, politici, ekonomická situace, migranti atd. Ale já jsem toho názoru, že hlavním problémem, který dosud nikdo nevyřešil, je lidská povaha. Nic z toho, co máme v sobě, se od dob starověkého Říma nezměnilo. Dějiny se opakují v jakési spirále s hodně těsnými závity. Takže i morální úpadek je víceméně stejný. Státy se snaží historicky regulovat chování jednotlivců vydáváním zákazů, příkazů, zákonů a pod. v mylném dojmu, že slušnost a ohleduplnost lze nařídit „shora“. Ale to nikdy nefungovalo a fungovat nebude: ke změně musí vždy dojít “zdola“.
A.I. Složenicyn napsal: „Kdyby to všechno bylo tak jednoduché! Kdyby existovali zlí lidé, kteří by někde záludně páchali zlé činy, bylo by nutné je jen oddělit od nás ostatních a zničit. Ale hranice rozdělující dobro a zlo prochází srdcem každé lidské bytosti. A kdo je ochoten zničit kus vlastního srdce?“
Protože s panem Solženicynem souhlasím, myslím si, že je třeba se vědomě rozhodnout, jestli v sobě budu podporovat zlo, nebo dobro. Bez ohledu na to, co dělají ti ostatní, což je opravdu hodně těžké. A bez očekávání nějaké odměny – a ne jako Ivánek v Mrazíkovi, který konal dobré skutky jen proto, aby se zbavil medvědí hlavy. Potom – někdy – budeme možná mít ve volbách i z koho vybírat.
A na závěr svého příspěvku, při plném vědomí toho, že jako autorka odpovídám za to, co napíšu, ale nikoliv za to, co si kdo přečte a s čím bude souznít, bych ráda předala vzkaz probuzeným a probouzejícím se lidem: nebojte se, nejste sami, i když se tak často cítíte, je vás stále víc a víc. A je jen otázka času, kdy se miska vah konečně pohne.