Vážení obyvatelé Dolních Břežan,

v sobotu 20. června jsem se zúčastnil 4. ročníku Jízdy Slunovratu. Nechci hodnotit průběh akce samé, to již ostatně udělali jiní, jen bych rád zmínil chování P. T. návštěvnictva. Mnozí z vás patrně považujete sraz veteránů za jakousi bezplatnou pouťovou zábavu. Je přeci úžasné nechat svého potomka, ať se vyřádí na historickém motocyklu, stejně jako na té dětské motorce v oblíbeném OC. Navíc zdarma, ani tu desetikorunu není třeba nikam házet!

Možná namítnete, proč zmiňuji nahodilý exces jednoho bezohledného návštěvníka. Bohužel, takové chování je spíše standardem. Jen sám za sebe mohu z výstavy na náměstí jmenovat až desítky podobných případů. Třeba smutný pohled majitele Ameriky na hluboké rýhy ve stupačkách od písku z bot vlezlých diváků. Šlic na novém drahém laku přes celý blatník od kočárku, když se zasloužilá matka snažila procpat mezerou mezi dvěma vozy. Selfíčka na kapotě sporťáku, na které pak zůstaly stopy po zipu a knoflíkách. Roztomilého chlapečka, kterého zaujala popelnice na kolečkách a třikrát jí s rozběhem povalil na roadster, zatímco rodičovstvo sedělo k němu zády, pohrouženo do mobilu a fejsbůkových zpráv. Ruční klakson na motocyklu, na který je samozřejmě nutné zatroubit, jakož i pochopitelně zatahat a zahýbat se všemi páčkami - a jestli se něco někde utrhnulo, je to chyba majitele, měl si to pořádně přidělat. Skupinu automobilových „odborníků“ diskutujících nad kabrioletem s buřtem v jedné ruce a pivem v kelímku v druhé. Po jejich hluboké diskusi, plné hlubokých myšlenek a hlubokých předklonů začalo čalounění připomínat doupě bezdomovců. V tomto výčtu egoismu by se dalo ještě dlouho pokračovat...

Mohl bych zde rozebírat finanční hodnotu vystavených strojů, vězte, že cena náměstí se ten den zvedla o pěkných pár desítek milionů, ale to není až tak důležité a stejně by se nepochybně vyskytly reakce „kdoví kde na to nakradli“.

Mohl bych pohovořit o historické hodnotě, ale také marně. Pochybuji, že některý z oněch „opatlávačů“ ji dokáže pochopit. To by pak nebyl „opatlávačem“.

Mohl bych zmínit citovou hodnotu. Třeba u svého vozu, který mi jako „rodinné zlato“ předal otec do opatrování. A byl to první automobil, který jsem kdy řídil. Ovšem, koho zajímá, že má původní osmdesátiletá kožená sedadla, že sám se na ně bojím sednout, že je udržuji ze všech sil, aby se zteřelá kůže nerozpadla. Stejně je zdupe nějaký spratek, kterého si u toho budou rodiče vytlemeně fotit.

Na jednom bychom se však shodnout mohli, a tím je:

Respekt k soukromému majetku!

Co si mnozí „diváci“ dovolovali k exponátům, já bych si nedovolil ani ke zrezlé stopětce na vrakovišti. To jsou základy slušného vychování! Předpokládat, že pokud nějakého oprsklého frajera vyhodím ze svého vozu, nahodí (aspoň formálně) provinilý výraz a omluví se? Jak naivní! Následuje pouze smršť vulgárních nadávek a případně doporučení, že když se mi to nelíbí, tak sem nemám jezdit!

Sraz historických vozidel vskutku není zábavní atrakce. Spíše bychom mohli hovořit o museum v pohybu. A diváci by se tak měli k vystaveným strojům chovat! Nebo už společnost natolik zdegenerovala, že musíme obehnat depo řetězy a na každý roh postavit gorilu s pendrekem? Barbarians ante portas. Bude-li vůbec ještě možné pořádat další ročníky Jízdy Slunovratu, dokažme, přinejmenším sami sobě, že jsme stále civilizovaný národ.

P.S. Jmenovány jsou sice Břežany, pravdou však je, že text lze do jisté míry považovat za univerzální, stačí jen změnit místo a název podniku.