O jeho obnovení se mluví řadu let. Vlastně celé polistopadové období. Tu s menší, tu s větší intenzitou. Jedné z vln té druhé jsme, zdá se, svědky v posledních týdnech. Důvod je zřejmý. Pravděpodobně se blíží chvíle, kdy se na pražské Staroměstské náměstí vrátí obnovený Mariánský sloup, replika originálu, který zde stál v letech 1652 až 1918.

Pro občany podrobněji neobeznámené s "literou a duchem" našich dějin, zejména v oblasti vztahů mezi katolíky a nekatolíky (protestanty, evangelíky) tato aktivita zřejmě větší problém nepředstavuje. Stál tam tehdy, proč by tam nemohl stát nyní.

Jenomže tento sloup není jen tak ledajakým mariánským sloupem, jakých v českých zemích máme nejspíš stovky. Ani nepadl v důsledku přírodní katastrofy či válečného bombardování metropole. Jde o sloup mimořádného symbolického významu, jehož stržení mělo pochopitelný důvod.

Pro lepší srozumitelnost postoje autora textu malé podobenství. Zkusme si představit, že by nacisté v Berlíně, ještě v době, kdy okupovali podstatnou část Evropy a na východní frontě slavili vítězství za vítězstvím, vztyčili na oslavu fenomenálních úspěchů wehrmachtu Triumfální sloup. Jednalo by se o umělecké dílo vysoké výtvarné hodnoty, na jehož výzdobě by se podílel se svými spolupracovníky přední německý dobový sochař. Sloup by byl po válce vojáky Rudé armády stržen. A pak by, po pádu železné opony a sjednocení Německa, vznikla v Berlíně Společnost pro obnovu Triumfálního sloupu – a argumentovala by tím, že umělecká díla za historii nemohou, jejich ničení že je projevem barbarství a že "co bylo strženo, musí býti obnoveno". Neboť sloup v Berlíně stál do pětačtyřicátého a je tudíž správné, aby tam stál znovu.

Jaké hlavní argumenty proti tomuto záměru by nutně musely zaznít? Že ono triumfální dobytí Evropy mělo minimálně pro ostatní národy kontinentu, Židy žijící v evropské diaspoře na prvním místě, katastrofální důsledky. V tomto kontextu je umělecká úroveň díla naprosto nepodstatná. Klíčovým pro rozhodnutí, zda onen pomyslný sloup obnovit či nikoli je jeho symbolický význam; je nutné odpovědět na otázky, jaké hodnoty a dějinné souvislosti prezentuje a co všechno to v politickohistorických souvilostech znamená. Najít správnou odpověď v rámci uvedeného podobenství by jistě nebylo obtížné.

S pražským Mariánským sloupem se to má stejně. Je politováníhodné, že jeho obhájci nám neříkají úplnou pravdu. (Což je vzhledem ke skutečnosti, že má stát v sousedství pomníku Jana Husa, vcelku pikantní.) Jeho symbolická hodnota, symbolické poselství v tomto díle obsažené, je poněkud obsáhlejší, než jak je nám předkládáno: totiž, že šlo toliko o div ne vlastenecký akt, nevinnou oslavu toho, že se Praha za třicetileté války dokázala ubránit švédskému vojsku. Aktivisté Společnosti pro obnovu mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze v dopise tehdejšímu primátorovi Prahy Pavlu Bémovi z května 2005 uvádějí tři důvody, jimiž podpírají svoji aktivitu:

- náprava pohany Matky Boží

- obnovení krásného uměleckého díla

- vstup ČR do sjednocené Evropy

Motivy jsou to jistě úctyhodné. Věc má ale háček. Ačkoli iniciátoři připouštějí, že ne všichni s jejich záměrem souhlasí, lakonickou formulací "řada lidí je pro obnovu, jiní jsou proti", neboť "tak to obyčejně bývá" argumenty protistrany bagatelizují. Zde je ovšem na místě připomenout slova publicisty Viléma Hejla (volná interpretace), která jsem, dávno tomu, slyšel ve vysílání Svobodné Evropy: Mezi lidickými oběťmi a jejich katany žádná střední cesta, žádný kompromis neexistuje. Řečeno korektněji: argumenty oponentů jsou příliš pádné na to, aby je bylo možné přezírat.

Souhlas se vztyčením sloupu znamená přihlášení se k režimu, který tehdy, díky Vestfálskému míru, upevnil v českých zemích svoji moc. Čím ho můžeme charakterizovat? Absolutní náboženskou netolerancí (soudobým jazykem: katolická totalita), pronásledováním evangelíků, pohřbením nadějí pobělohorských protestantů na návrat do vlasti (naopak: jejich řady v dalším období ještě vzrostly).

Sloup je plivnutím do tváře J. A. Komenskému a tisícům dalších, kdo vyznávali jinou víru než "papežskou".

Zkusme porovnat. Čím se vyznačoval režim zvaný normalizační, který v Československu vládl v 70. a 80. letech minulého století? Absolutní politickou netolerancí (komunistická totalita), pronásledováním disidentů, pohřbením nadějí poúnorových a posrpnových emigrantů na návrat do vlasti (naopak: jejich řady za "normalizace" ještě vzrostly). Jakýkoli symbol normalizačního režimu, měl-li by být obnoven jako Mariánský sloup, by byl plivnutím do tváře všem, kdo byli jakkoli minulým režimem postiženi.

Je mi upřímně líto, že tyto souvislosti aktivisté Společnosti pro obnovení mariánského sloupu v Praze nechápou – či přesněji nechtějí pochopit. Umělecká hodnota tohoto díla je přece bezvýznamná v porovnání s děsivou symbolikou, kterou představuje. Stejně jako pomyslný Triumfální sloup v Berlíně zmíněný výše.

Přiznávám: jako potomek evangelíků, kteří nikoli záhy po Bíle hoře 1620, ale dlouho po Vestfálském míru byli nesnesitelnými okolnostmi ve vlasti nuceni emigrovat do evangelického Slezska, jsem podjatý. Stejně, jako ve věci zmíněného Triumfálního sloupu v Berlíně by byli "podjatí" potomci těch, kdo přežili holocaust.

Proto v diskusi o Mariánskému sloupu na Staroměstském náměstí říkám: NE! V opačném případě bych se jednou, na věčnosti, sotva mohl podívat svým předkům do očí.