26.8.2019 | Svátek má Luděk


SPOLEČNOST: Sloup sbližuje soudruhy

13.7.2019

Ekumena v praxi: protestantovi je stále bratrem komunista, ne katolík

Není nad to připomenout si památku národního mučedníka stylově. Šestého července se odedávna demonstrativně pálily Husovy vatry, snadno zapalované novinami jménem Kostnické jiskry. A k pořádnému ohni patří ještě něco...

Pojal jsem letos úmysl připomenout si cyrilometodějský svátek výstupem na horu Radhošť na moravsko-slovenském pomezí. Podle pověsti tu oba bratři kázali, dnes jejich památku připomíná sousoší a dřevem obložená kaplička, k níž se každoročně koná pouť. Když už jsem se rozhodl pro tak dlouhou cestu, zdržel jsem se několik dní, abych se podíval po kraji, který mi byl kdysi blízký. Přístřeší mi poskytl jeden hotel v údolí, očividně zaměřený na tzv. rodinnou klientelu. Zaměstnaní otcové tam posílali své ženy a děti, aby si trochu ulevily od jedovatého ostravského vzduchu. Švitořící drobotině bylo přizpůsobeno vše, jídelníček i zábava.

Pátého jsem se vyškrábal nahoru na horu, krásný zážitek! Následujícího rána se ubírám kolem recepce a na vývěsce s denním programem vidím pozoruhodné, velkými písmeny provedené oznámení: „Dnes večer bubnování u ohně a opékání špekáčků.“

Během vteřiny mi oči zakryla mlha vzpomínek na staré krásné časy, kdy podle vyprávění pamětníků v německých nábožensky smíšených oblastech vozívali protestantští sedláci na Boží tělo hnůj a na Velký pátek poráželi prasata, zatímco jejich katoličtí sousedé na Den reformace klepali koberce či prováděli něco podobně důstojného. Od té doby se hodně změnilo: na venkově už na hnůj pomalu nenarazíte a koberce nahradily plovoucí podlahy. Ani s náboženským soupeřením není, jak bývalo: už prý nejsme sokové, nýbrž přátelé, ba dokonce bratři. Ale řekněte mi: proč by se nemohli bratři občas poškádlit? Je úžasné, jak v tomto zapadlém koutě dosud přežívají zvyky jinde dávno zapomenuté. Pochválil jsem před slečnou recepční prima katolickou provokaci, leč mne zklamala. „To tu děláme každou sobotu. Ale máte pravdu, dneska to vypadá divně.

Škoda, mohl to být dobrý žert, jenom ho pěkně dotáhnout až do konce. Jiní naštěstí umějí být důslednější: v červnu 2016 sedl jednomu vtipálkovi na lep slovutný list Blesk a p.t. obecenstvu sdělil, že k husovskému číslu Katolického týdeníku byly přibaleny zápalky. Přitom to byla zpráva na první pohled nesmyslná – v redakci by si hrůzou znečistili kalhoty při pouhém pomyšlení na něco takového. Pokládali by to za neodpustitelný prohřešek vůči vzájemné snášenlivosti, ekumenickému spoluprožívání a podobným heslům.

Navíc je pravda, že naši odloučení bratři nemají vůbec smysl pro humor a při každé příležitosti utíkají žalovat komunistům na nás katolíky, že jim ubližujeme. V plné nahotě se to ukázalo před pár dny, když se znovu rozhořel zápas o obnovu mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Komunistická fanynka Lenka Procházková, již legendární bývalá poslankyně Marta Semelová a další členové KSČM, všemožní piráti barev zelené, černé i narudlé ruku v ruce s protestanty horlivě vykřikovali cosi o sloupu totality, hanby a ponížení, o plivnutí do tváře Husovi, Komenskému, českým pánům a nevím komu ještě. Procházkové už před dvěma lety, když v září 2017 organisovala petici proti obnově sloupu, dělaly stafáž různé protestantské spolky v čele s církví československou, která dokonce pro tiskovou konferenci poskytla jí užívaný kostel sv. Václava na Zderaze.

Poslední třešinkou na dortu byl rozhovor, který před pár dny, na sklonku června, pro Haló noviny poskytl soudruhu Jaroslavu Kojzarovi čs. husitský farář Jan Kršek. Ano, čtete dobře, byli mu dobří Kojzar a Haló noviny. Chápete to? To už je vážně nevkus. Samozřejmě je podle Krška samotný sloup „symbol duchovní i ekonomické stagnace“ a vůbec, celá katolická církev stojí za pendrek. Kdyby tehdy měšťané Prahu před Švédy tak urputně nebránili, už bychom před staletími mohli žít v pokrokovém kapitalismu a měli bychom se skvěle, zatímco takto jsme zbytečně zahnívali ve feudálních poměrech. Redaktor, známé novinářské eso Rudého práva (mimochodem i bývalý spolužák kardinála Vlka z dob archivního studia), se musel asi trochu přemáhat, když chvalozpěv na kapitalismus zveřejňoval, ale účel světí prostředky.

Tradice spolupracovat s komunisty proti katolíkům je u protestantských společenství předlouhá. Nepřítel mého nepřítele nemusí být hned mým přítelem, stačí, když si navzájem trochu pomůžeme, že ano. Její kořeny spatřujeme už v zapojení nekatolického duchovenstva do hnutí „Pryč od Říma!“ po boku volnomyšlenkářů. I za první republiky byl předseda Volné myšlenky, komunistický poslanec Theodor Bartošek, vítaným partnerem v podpoře agitace za odpad od katolické církve.

Koneckonců, samo stržení sloupu, které pro Husovy následovníky představuje jednu z hvězdných hodin lidstva, bylo společným dílem sociálních demokratů (Stivín, Skála), národních socialistů (Chmelík) a anarchistů (Sauer), bezprostředně po činu se zpívala píseň Rudý prapor a skutečné rudé prapory nad padlými troskami také zavlály.

Na přelomu 40. a 50. let se nekatolická sdružení předháněla v tom, které je národnější, uvědomělejší, pokrokovější, důslednější v naplňování Kristových sociálních idejí, následování Husova odkazu a horlivější v boji za mír, přičemž všechna ukazovala prstem na katolického otloukánka a posílala ho do kouta. Nescházely příklady aktivní spolupráce: Státní úřad pro věci církevní, zřízený na podzim 1949, by se ve svých počátcích neobešel bez účasti nekatolíků, mezi nimiž vynikali na místě vedoucích odborů František Hub a Vladimír Ekart, dva bývalí českoslovenští faráři. Hub například organisoval vydávání rozhodnutím strany založených Katolických novin, centrálního Věstníku katolického duchovenstva, byl předním poradcem Alexeje Čepičky, v rámci církevních procesů spolupracoval se známým žalobcem Karlem Čížkem a po svém sesazení z úřadu byl pověřen funkcí vedoucího redaktora Ústředního církevního nakladatelství, než ho soudruzi za veškerou snahu odměnili vězením.

Plodnou spolupráci trvale nenarušil ani listopadový převrat. V květnu 2003, v době jednání o ratifikaci smlouvy mezi ČR a Svatým stolcem, která měla na mezinárodní úrovni fixovat práva, která katolické církvi i ostatním státem uznaným náboženským společnostem dával tehdejší zákon, přišli někteří (ex)komunisté s tím, že poskytuje katolíkům více práv než ostatním, poněvadž ti žádnou mezistátní smlouvu uzavřít nemohou. Protestanti se houfně zvedli, ano, ano, katolíci by měli více práv než my, to se nesmí stát! Smlouva neprošla, ministr Pavel Dostál, nesvazován žádnou mezistátní dohodou, pak mohl v klidu prosadit nový církevní zákon a vykládat si ho po svém tak, že dusil všechny bez rozdílu, dokud ústavní soud neprohlásil, že není možné, aby demokratický stát poskytoval církvím méně svobody než totalitní.

A nyní to tu máme zase. Jakmile se našim odloučeným bratřím v Kristu něco nezamlouvá a nejde podle jejich představ, hned prchají místo ke kříži (ten mají v ohavnosti jakožto modloslužbu) k pěticípé hvězdě, poněvadž jim je role komunistů jako ochránců před katolíky blízká. Vždyť přece komunisté také věří na Jana Husa a nesnášejí papežence! Žaloby navíc provázejí stížnostmi na poškozování tzv. ekumenických vztahů. Pokud nevíte, co to je, představte si něco jako dřívější Měsíc československo-sovětského přátelství, kde katolická církev hraje úlohu Československa.

Emeritní předseda církve bratrské Pavel Černý si ve svém otevřeném dopisu kardinálu Dukovi stěžoval, že ho spolu s mnohými protestanty plánovaná obnova sloupu „hluboce zraňuje“, neboť jim připomíná bělohorskou pohromu. „Vždyť ještě žijí potomci exulantů - nesmíme se zraňovat a urážet.“ Že si ale neustále berou komunisty za arbitry ve vzájemných různicích, to zase já cítím jako zraňující a urážlivé. A za mým pocitem nestojí historie stará čtyři sta let – je mnohem mladší. Nežijí jenom potomci v desáté generaci, ještě žijí poslední pamětníci!

A když už jsme Husem začali, připomenu jenom okrajově, že kdybychom chtěli hledat a rozškrabávat si bolístky, jsou po ruce i další: na Šalounovo sousoší se sloupem sousedící se našlo čtrnáct tun bronzu ve chvíli, kdy se na příkaz rakouského ministerstva kultu a vyučování sepisovaly kostelní zvony, aby je zakrátko vojáci z důvodu válečné potřeby zabavovali, rozbíjeli a shazovali z věží, vylamovali varhanní píšťaly, strhávali měděná obložení střech… Na Husa bylo barevného kovu dost a dost. A oposice vůči pomníku byla tehdy rovněž silná, jako u každé novoty, a také bychom mohli říci, že Husova postava rozdělovala společnost.

Duka reagoval na Černého dopis odpovědí zbytečně obsáhlou. V jejím závěru vyjádřil překvapení nad odporem, jaký vyvolala záležitost považovaná již z hlediska mezicírkevních vztahů za uzavřenou. Zmínil dohodu z roku 2011, podle níž měla být replika sloupu zbavena atributů, které by mohly protestanty urážet (zejména symbol poražené herese). Nápis, jímž císař věnoval dílo Neposkvrněné na výraz díku za uhájení města před Švédy, měl být nahrazen textem oslavujícím smíření a ekumenickou spolupráci. Tím by sama o sobě padla velká část námitek proti obnově. Součástí dohody byla též opětovná instalace pozlaceného kalicha, který do průčelí chrámu Panny Marie před Týnem nechal roku 1463 vsadit Jan Rokycana a roku 1623 byl shozen a zakrátko nahrazen sochou Panny Marie. Kalich je zde už bezmála dvě léta, ale někteří se zřejmě ještě stále cítí nespokojeni.

Poslední odstavec Dukova dopisu zní: „Dlažba Staroměstského náměstí nevypráví jen o prohrách středověku či baroka, ale také hovoří jasnou řečí o největší prohře naší nedávné minulosti. Zde se rozhodlo o naší budoucnosti ve fatálním roce 1948. […] Po mnohých nehorázných útocích na principy křesťanství ale také i na našeho Pána Ježíše Krista a jeho Matku považuji za navýsost vhodné, abychom dokázali v této situaci v naší společnosti, na onom místě, které je poznamenáno krví a sváry, podat si ruku, abychom v duchu odpuštění a v duchu pravé tolerance dovolili, aby tento projekt diskutovaný a nebyrokraticky přijatý v lednu 2011 se stal naším společným úsilím.

Společným úsilím… Jistě, záleží však na tom, koho s kým. Obávám se, že Dukovo volání po společném úsilí nebude vyslyšeno ve smyslu, jaký by si představoval. Doufá-li v opak, nechť si připomene slova Fráni Šrámka: „Spi, Jene Ratkine, včerejší a pošetilý!

Autor není totožný s farářem ve Velké Losenici



Diskuse


B. Rameš
12:15
15.7.2019

P. Zinga
12:09
14.7.2019

J. Anděl
5:21
14.7.2019

M. Prokop
14:08
14.7.2019

J. Anděl
15:01
14.7.2019

P. Zinga
21:04
13.7.2019

J. Vintr
22:09
13.7.2019

J. Sova
6:37
14.7.2019

J. Vintr
8:16
14.7.2019

V. Církva
21:29
14.7.2019

A. Hrbek
16:56
13.7.2019

V. Liptovský
15:50
13.7.2019

L. Severa
15:06
13.7.2019

V. Liptovský
13:02
13.7.2019

R. John
14:00
13.7.2019

V. Liptovský
14:35
13.7.2019

J. Jurax
12:49
13.7.2019

R. John
12:08
13.7.2019

J. Jurax
12:52
13.7.2019

J. Vintr
13:35
13.7.2019

R. John
14:05
13.7.2019

M. Prokop
17:51
13.7.2019

R. John
13:53
13.7.2019

D. Green
11:49
13.7.2019

S. Rehulka
14:15
13.7.2019

M. Prokop
14:14
14.7.2019

J. Lepka
10:59
13.7.2019

Z. Roller
9:45
13.7.2019

J. Kanioková
17:34
13.7.2019

J. Vintr
21:39
13.7.2019

J. Vintr
9:22
13.7.2019

J. Jurax
12:39
13.7.2019

J. Vintr
12:57
13.7.2019

J. Jurax
13:11
13.7.2019

J. Vintr
13:17
13.7.2019

J. Jurax
13:26
13.7.2019

J. Vintr
13:50
13.7.2019

J. Lukavsky
18:11
13.7.2019

J. Vintr
20:27
13.7.2019

J. Jurax
15:33
14.7.2019

J. Vintr
19:25
14.7.2019

J. Jurax
15:15
14.7.2019

J. Vintr
21:36
14.7.2019

J. Jurax
15:52
15.7.2019

J. Sova
8:10
13.7.2019

J. Vintr
13:01
13.7.2019

J. Jurax
13:21
13.7.2019

J. Vintr
13:32
13.7.2019

J. Vintr
21:44
13.7.2019

P. Zinga
12:01
14.7.2019

J. Vintr
22:20
14.7.2019

J. Jurax
15:04
14.7.2019

J. Vintr
22:42
14.7.2019

J. Jurax
16:07
15.7.2019

J. Vintr
13:44
13.7.2019

J. Jurax
14:49
14.7.2019

J. Vintr
19:07
14.7.2019

I. Polák
7:23
13.7.2019

P. Harabaska
9:23
13.7.2019

počet příspěvků: 70, poslední 15.7.2019 04:07









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.