Nostalgické vzpomínání – zakazovat, nebo nezakazovat?

Jedna z ironických definic vyváženosti informací v mediích praví, že optimální je poskytnout 50 % času (prostoru) Hitlerovi a 50 % téhož Židům. Pokud to někomu připadá nevkusné a nedíval se ve středu 21.2.2018 dopoledne na ČT 2, možná by si měl pořad Sladké mámení najít na stránkách České televize v sekci iVysílání. Sladké mámení, středa 21.2.2018, 10:10.

Při pohledu na ten idylický pořad se mi vybavily vzpomínky na dětství a mládí, kdy jsem byl spolu s ostatními posluchači a čtenáři pravidelně informován o skandálním jednání našich bývalých spoluobčanů, kteří měli tu drzost, aby se vždy po roce sešli a zavzpomínali si na svůj bývalý domov. Mezi obzvláště sprostá slova tehdy patřilo spojení Sudeťáci a Landsmannschaft. Mimo bývalých členů NSDAP se takových setkání účastnili i obyčejní dělníci třeba z Brna či domkáři odněkud z Oderských vrchů nebo jiného, bohem zapomenutého koutu dnešní České republiky, kteří s tou stranou neměli nic společného a provinili se pouze tím, že jejich mateřštinou byla němčina.

Ve zmiňovaném pořadu se s nadšením a možná s ironií vzpomíná na idylické doby reálného socialismu, zní nejen populární, ale i budovatelské písně, visí rudé prapory a účastníci se zdobí pionýrskými šátky. Nerozlišuje, kdo byl a kdo nebyl členem KSČ ani jak moc (či zda) se podílel na spolupráci s cizí mocností. Po necelých třech desetiletích od pádu režimu, který české právo nazývá totalitní, si představuji Spolkovou republiku Německo v roce 1974, obdobných 29 let po pádu jiné totality, jak v tamní veřejnoprávní televizi běží film o nadšeném vzpomínání na život a výdobytky, jaké si užívali pamětníci v době svého mládí (shodou okolností v době totalitního režimu). A objektivně vzato, bylo na co vzpomínat. Jen namátkou. Životní úroveň obyvatelstva Německa koncem třicátých let byla nesrovnatelně vyšší než na konci Výmarské republiky. O bezpečnosti na ulicích (pokud jste ovšem byli árijského původu) ani nemluvě.

Kdo by si byl před těmi téměř třemi desítkami let pomyslil, že souzený udavač bude sestavovat vládu s podporou strany, která vznikla, a nikdy se tím netajila, jako nástroj cizí moci.

Přesto, že mi právě ve dnech sedmdesátého výročí událostí, které svou formální demokratickou podobou připomínají ukončení Výmarské republiky 30.1.1933, vysílání pořadu Sladké mámení připadá nevkusné, nepovažuji za vhodné něco takového zakazovat. Proč nezakazovat něco, co je v rozporu s demokratickou společností?

Stále častější volání po kontrole nových medií, po odstraňování nevhodných příspěvků a trestání provozovatelů, pokud nezavedou vlastní cenzurní opatření, může člověka neznalého nedávných dějin naplnit svatou vášní pro taková užitečná opatření. Právě ve dnech, kdy si připomínáme tzv. únorové události, je zřejmé, že něco takového se připravovalo dlouho předem v zahraničí a nejpozději od roku 1945 na té části republiky, kterou osvobozovala a současně obsazovala Sovětská armáda.

Způsob, jakým byli odstavení organizátoři pražského povstání, zákaz publikování excesů vojáků (takové věci se dějí ve všech armádách), stejně jako nemožnost pranýřovat obdobné excesy při vyhánění a dosídlování pohraničí, to všechno bylo pod přísnou cenzurou a autocenzurou. Kdokoli měl snahu takové jevy pranýřovat, nebo o nich pouze referovat, byl skandalizován a umlčen. Mimochodem, nepřipomíná to někomu selektivní informování dnešních tzv. seriózních medií o náboženských fundamentalistech ve světě i v Evropě?

Právě ve dnech, kdy si připomínáme, kam takové dobré úmysly nakonec dovedly poválečnou Třetí republiku, měly bychom se mít velmi na pozoru před zaváděním pravidel o odstraňování nevhodného. Protože to, co vhodné je a co vhodné není, je věc velmi ošidná a záleží pouze na momentální mocenské situaci, či na zfanatizovaném davu, která kritéria pro posouzení budou použita. Nedělejme si iluze, že dnešní naše euroatlantická společnost je proti takovým trendům imunní. Jako Němci do třicátých let, i my Češi jsme se považovali za demokratický a kulturní národ. Výsledek je znám. Tisíce mrtvých civilistů před válkou, milióny za války i tisíce mrtvých po válce, které mají na svědomí nadšení budovatelé nové společnosti. To si opravdu máme znovu poslechnout omluvné vytáčky prozřivších na téma „ale to jsme nechtěli“.

Prokurátor Vaš se nikdy za své zločiny neomluvil, ale ani ty, kteří se omluvili, jejich pozdní lítost nezbavuje odpovědnosti za to, co se stalo po pádu Výmarské republiky i po pádu Třetí republiky v roce 1948. Až budete někdy uvažovat, co smazat a co ponechat na „anonymních mediálních platformách“, uvědomte si, kam takové snahy našich předků dovedly naši společnost, vzpomeňte na staré známé rčení o cestě do pekel dlážděné dobrými úmysly. Bylo by škoda si vše zopakovat.