Vývoj posledních událostí, zvláště na Slovensku, napovídá, že v postkomunistických zemích začíná podezřele opět bujet vlna nacionalismu. I vývoj v Polsku poukazuje na trend, který při odmítnutí a rozloučení se s komunistickou ideologiií směřuje k posílení národní identity. Na tom není nic špatného, lidé potřebují mít vědomí sounáležitosti s národem, s jeho kulturně-duchovními hodnotami. Z historického hlediska se však nacionalismus ukázal jako cesta vedoucí národ do záhuby a otroctví ideologie.

Je zřejmé, že lidé v postkomunistických zemích jsou ochromeni nedostatkem skutečně demokratických politiků, kteří by jim předestřeli reálné vize. A tak určité skupinky nespokojenců se snaží oživovat a rozdmýchávat nacionalistické vášně. Důkazem je slovenský nespokojenec Ján Slota, šéf Slovenské nacionální strany. Jeho slova na českou adresu, že nám „závidí vyhnání Němců“, se jednoznačně rozcházejí s vývojem států na západ od nás. Naštěstí jde Evropa jiným směrem. Ovšem skutečnost, že se v postkomunistických zemích posiluje tendence nacionálního charakteru, je alarmující pro obyvatelstvo zemí samotných. Otázkou je, do jaké míry si obyvatelé uvědomují riziko diktátorských sklonů, které nacionalismus provázejí, a do jaké míry si uvědomují skutečnost, že se postupně vracejí v rámci transformace demokracie do již zaběhlých kolejí poválečného společenství národů moderní Evropy.

Materiální blahobyt, který sebou demokracie přinesla, totiž neznamená blahobyt národní identity. Vývoj se nedá přeskočit a pod pláštíkem hmotného dostatku se ukryly netransformované socialistické stereotypy. Za ty ale západní Evropané nenesou odpovědnost. Tu nesou především představitelé postkomunistických zemí. Pokud sami nemají dostatek zkušeností s demokracií, tak budou těžko servírovat lidu obecnému demokratické vize. A tak se někteří uchylují k lacinému populistickému nacionalismu či opětovné spolupráci s komunisty. Tyto scestné směry však tady už byly. A sám samotinký český premiér je známý tím, co dělal za budování socialistického komunismu. Jeho drzá a zpupná slova, že jej pánové v Bruselu už neuvidí, pokud odmítnou spolupráci s jeho slovenským protějškem, jen vypovídají o neschopném politikovi, který se demokracii učit nechce.

Takových je v různých postkomunistických zemích spousta.Výchova k demokracii se totiž velice těžko prosazuje i na základních školách, o nových rámcových programech ani nemluvě. A silně pochybuji o tom, že se někde učí historická pravda o krutém vysídlení našich německých spoluobčanů. Postupimská konference odsouhlasila vysídlení, aby se dělo spořádaným a humánním způsobem. Nedělo se tak, není nám co závidět. Panu Slotovi bych doporučil, aby se zajel podívat do českého pohraničí, kde jsou dodnes pozůstatky „záviděníhodného vyhnání“.

A pana Paroubka ujišťuji, že si jej jako premiéra nevážím a že jej v Bruselu rozhodně oželí. Oni jsou totiž velice hákliví na ty, kteří spolupracují či chtějí vládnout s extremistickými stranami. Pokud má v postkomunistických zemích býti posilována demokracie, nelze ji živit nacionalismem. Jen upřímnou snahou vzdělávat se a návratem s poctivým navázáním na demokracii prvorepublikového Československa. T. G. Masaryk prohlásil v roce 1928 při 10. výročí založení republiky, že demokracie u nás potřebuje 50 let k utváření. Po dvaceti letech utváření československé identity došlo k jejímu několikanásobnému násilnému přerušení. Každý si dobře spočítá, jak dlouhou cestu máme ještě před sebou. Nejlépe se nám bude putovat s poctivostí, kterou hlásal K.H. Borovský a následně prezident zakladatel - „ Nebát se a nekrást. “

Nekrást životy a nebát se falešného nacionalismu.