Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Že je žádoucí zabít jakoukoli kreativitu?

Zkušenosti z mého okolí jsou opačné, ale vezměme to z gruntu. Dnešního čtenáře starých pamětí, školních almanachů a podobné literatury by mohlo překvapit, s jakou vlídností a ohleduplností jejich autoři a přispěvatelé vzpomínají na své někdejší učitele a na školu vůbec. I ten nepříliš oblíbený učitel něčím přispěl, a často se právě na takového vzpomíná s pozdním pocitem viny jako na jednoho z nejlepších. Dítě považuje prostředí v němž žije, ať jakékoliv, za normální a normotvorné a těžko se vyrovnává s jeho změnou. Připomeňme zde koncentráčníky, kteří po otevření bran lágrů nevěděli co počít. Ti staří autoři, budovatelé našeho světa, byli ovšem vedeni doma i ve škole, o kostelu nemluvě, k poslušnosti, kázni a úctě. Blbců bylo jistě i tehdy dost, ti dostali aspoň nějaký základ vědomostí, ale jiné přirozená dětská zvědavost vedla cestami vlastního poznání – ležet v knížkách, kdysi snad nejvyšší rozkoš pro mnohého. Dnes dítě hledí do mobilu a když na ně promluvím, nezná slova, jejich význam. A jak známo, zmatená řeč souvisí se zmatenou myslí. Vytrácí se schopnost elementárního logického uvažování – Západ v tomhle opět vede. Vedle knížek ještě do nějakých osmi deseti let je otevřené okno do vyšších světů. Je nejtěžší zločin, když dnešní škola, tedy zatím snad jen ta západoevropská, toto okno násilně zavírá tím, že v dětech podporuje tzv. kreativitu, ubíjí vše jemné, něžné a vznešené, zesměšňuje nesmělost a stud. Vedou děti k otevřenosti, upřímnosti, bezprostřednosti, ale jiný by to nazval neomaleností, nestoudností, bezostyšností. Výsledek vidíme na chování adolescentů na veřejnosti – není příjemné čekat na autobus ve společnosti několika desetiletých kluků, a jet se skupinou patnáctiletých holek, to, jak říkal kolega, aby se pak člověk šel vyzvracet. Ale vzpomeňme na Čapkova pračlověka Janečka a mějme za jisté, že pro ty náctileté bude normou dnešní svět.

dokončení

Tolik s hlediska lidského. Jak to ale vnímají vyšší světy? Klíčové slovo je úcta. Úcta k lidem, ke všemu živému i neživému, a z úcty láska, láska nikoli osobní, ale láska jako stav vědomí. To je cesta vzhůru. Násilné potlačení úcty, její odmítání, zesměšnění devótnosti je cesta do pekel.

A ještě pár praktických poznámek. Biflování má naučit soustředivosti coby základu poznání, od logiky až k intuici. A ke čtvrté revoluci. „Obstojí jen ti, kteří budou umět s roboty spolupracovat.“ Bože! Bez řemeslníků a vůbec lidí rukama pracujících se to zhroutí všechno. A že už se hroutí, a ne od včerejška. Bez řemeslníků z východní Evropy by Západ dávno padl. U nás v obci elektrikář bere na hodinu 800,- čistého, a to si ještě vybírá zakázky. O zedníka už se nezavadí, funguje snad jen pár starců v odlehlých vesnicích. Vloni koupili dva mladí vysokoškoláci kousek od nás rodinný domek celkem v dobrém stavu, že si ho zrekonstruují. Letos ho prodali, nesehnali nikoho na práci. Tak to je ta čtvrtá revoluce.