15.10.2019 | Svátek má Tereza


SPOLEČNOST: Šílenost propagandy

10.6.2017

Existuje mnoho definic propagandy, její specifikací a dělení. Od rozlišování propagandy na bílou, černou a šedou, po její specifikaci na politickou, sociologickou, agitační a integrační.

Definic propagandy v české literatuře je rozhodně méně, než tomu je v literatuře zahraniční. Jistě to je také dáno počtem knih, které se tohoto tématu dotýkají. Čeští autoři své poznatky čerpají hlavně ze zahraniční literatury, a proto se ve výsledku jejich definice příliš neliší.

Nechci se zabývat definicemi, přijde mi to nanejvýš v dnešní době zbytečné. To, co mě zajímá a o čem bych se chtěl zmínit, jsou cíle propagandy a její působení na nás, občany nevelké české země, a to především té propagandy, které si užíváme nadmíru, propagandy negativní. Domnívám se, že v předvolebním období je to téma, nad kterým je asi dobré se zamyslet. A tak tedy činím, velice stručně.

Propagandu je možno vnímat jako systematické vytváření společenského ne-vědomí za účelem ovládání pod-vědomí davů pomocí prezentování systematicky uspořádaných, nejčastěji falešných idejí, teorií, názorů a doktrín, jejichž cílem nebo zdrojem mohou být jednotlivci, církve, různá zájmová sdružení a organizace, politické strany nebo vlády. Bez ohledu na cíl propaganda přesvědčuje s použitím vybraných rádoby racionálních argumentů nebo důrazem na emoce. Jedná se o záměrné ovlivňování a řízení myšlení a postojů k zamýšlenému cíli, jež se uskutečňuje úpravou formulací i faktů, využitím psychických automatismů v myšlení i emocionálních vlivů, které umožňují přijetí idejí a postojů bez objektivní kontroly.

Jeden z důvodů, proč je především negativní propaganda účinnější než pozitivní, spočívá v tom, že lidé pozitivní údaje zkoumají, nejsou k nim příliš důvěřiví, zatímco negativní údaje přijímají daleko snadněji a příliš se jimi nezabývají. V této souvislosti je možno souhlasit s tvrzením, respektive pravidlem, které zní asi takto: „Chcete-li vyhrát volební kampaň, očerněte protivníka něčím zcela novým, přitom účinným, do rozboru skutečných politických problémů se přitom nepouštějte.“ Zjistilo se totiž, že opakovaná, stejná špína, kterou posluchači a diváci už znají, je bez vlivu. Stejně bez vlivu na možné voliče je poctivá snaha o hlubší rozbor skutečných problémů, které má politik po svém případném zvolení řešit.

Důkazy ignorujeme zejména tehdy, nevyhledáváme-li aktivně vše, co by mohlo svědčit proti našemu názoru nebo přesvědčení. Iracionalita plynoucí z toho, že ignorujeme důkazy, prostupuje snad všechny druhy lidské činnosti včetně činnosti politiků, politických stran a vlád všeobecně.

Jedinec nebo skupina, kteří kontrolují hlavní masová media, například televizní kanál nebo noviny sledované většinou populace ve státě, kde vládne tzv. mechanická demokracie, tímto způsobem často nepřipustí nebo doslova odepíší jakoukoli politickou konkurenci, byť by byla jakkoli moudrá nebo tvořivá. V současnosti se k propagandistickému zpracování posluchačů a čtenářů najímají PR agentury a ty potom pracují, řekl bych, velice intenzivně. Hlavně se jedná o tzv. redigování. Redigování vytváří souvislosti, podobně jako je může vytvářet lhaní, jímž může být prosté vynechávání informací. Příkladem redigování je interview, které trvá např. 60 minut, v němž jedinec požádaný o rozhovor podrobně vysvětlí svůj názor na příčiny, vývoj, jádro a možná řešení nějakého problému. Poté, co je záznam hotov, začne jeho redigování. Z hodinového interview může při určité zkušenosti se střihem zvuku a obrazu vzniknout dílo, jehož reprodukce trvá například pět minut. Ta vede posluchače nebo diváka žádoucím směrem. Za součást redigování lze považovat běžné užívání citací vytržených ze souvislosti, vhodně volených výroků expertů a lež, která může mít rozměr, jemuž se říká donebevolající.

Velkým rizikem je úsilí o snížení vnímavosti cíle propagandy vůči nějakému problému. Úspěch značně záleží na tónu, který propaganda užívá - v zásadě zní: „Ale prosím vás, vždyť o nic nejde“; „No, o co jde?“; „Je zbytečné dělat z komára velblouda“; „Byla by chyba vylévat dítě s vaničkou“; „To je už dávno za námi“; „To přece už máme dávno z krku“; „Neohřívejte starou polévku“; „Nehroťte to!“ Vnímavost cíle propagandy vůči neřešenému problému se snižuje nudným opakováním, které nepřináší nic nového. Snížení vnímavosti se obvykle kombinuje s pečlivým výběrem informací, které se sdělují, a informací, které se pokud možno nesdělují.

Snížení vnímavosti bývá nejúčinnější tam, kde jde o významnou, někdy klíčovou část problému, kterou je nutné udržet pod pokličkou co nejdelší možnou dobu. Podaří-li se do kritické chvíle voleb vnímavost veřejnosti dostatečně snížit, může projít kritická část problému za naprosté apatie lidí, jichž se životně týká!

Za variantu postupu, jenž snižuje pozornost, vnímavost a citlivost vůči vážnému problému, jehož existenci veřejnost tuší, ale není schopna si své tušení ověřit, je možné považovat nadsázku a ironizaci. Nadsázku a ironizaci jako propagandistický nástroj používají politici, kteří bez ohledu na to, co říkají, chtějí vypadat tzv. inteligentně.

A teď podrobněji o médiích a propagandě. Média jsou obrovský pramen možného zisku. Neměli bychom zapomínat, že novináři i majitelé médií jsou korumpovatelní zcela stejně jako jiní členové společnosti. Média nejsou v mnoha případech arbitrem skutečnosti. Zato se zdá, že stále účinněji vytvářejí virtuální světy, které mají se skutečností společného jen něco a jen někdy. Je využívána skutečnost, že lépe informovaní lidé dokáží jen s obtížemi uvažovat o problému z hledisek hůře informovaných lidí, kterých je v každé společnosti většina. Společnost by si jistě měla více vážit všech lidí v mediální oblasti, kteří prokázali a prokazují svoji solidnost, a více se jich ptát a žádat fundovaná stanoviska nejenom k neřešeným problémům na politické scéně.

Co je velice důležité, jak moudří uvádějí: mnohdy se vyhýbáme informacím, které by naše přesvědčení nebo víru narušovaly. Zjistíme-li cokoli, co svědčí proti našemu názoru nebo víře, odmítneme tomu věřit. Existence nějakého přesvědčení nebo víry obvykle zkresluje nové informace tak, aby jí odpovídaly, a to tím více, čím víc jsme přesvědčeni nebo čím je víra pevnější. Lidé si výběrově pamatují jen ty skutečnosti a souvislosti, které jejich víře odpovídají. Kromě toho lidé často považují radikálnější změnu názoru v zásadních věcech za charakterovou slabost, bez ohledu na to, že jsou nové informace ověřené a jejich původní názor či víru vyvracejí! Není přitom čeho se bát. Změnit názor v oblasti třeba volebních priorit a preferencí je záležitostí každého a za plentou při volbách se člověk rozhoduje zcela individuálně, svobodně a anonymně.

Na rozdíl od výchovy se tzv. negativní propaganda přitom spoléhá na prostředky iracionální, obcházející inteligentní myšlení těch, jimž je určena. Tím, že místo rozumového výkladu používá prostředků iracionálního působení, stává se takováto propaganda vážným nebezpečím pro duševní život člověka, neboť jej zbavuje vlastního myšlení a cítění a tím také autonomního a odpovědného rozhodování. Vyvolává v člověku trvalý stav nedůvěry ke zprávám, o jejichž pravdivosti se nemůže přesvědčovat, a konec konců i obecnou lhostejnost k pravdě. Proto v demokracii každý občan pociťuje jaksi více odpovědnost za věci veřejné, kdežto ve státě totalitním, kde se nerozhoduje zcela autonomně, je pocit odpovědnosti značně snížen.Tím je tedy řečeno stanovisko k otázce o etické povaze propagandy: co snižuje duševní schopnosti člověka a omezuje jeho přirozené funkce, nemůže být ani dobré, ani zdravé.

Z pohledu marketingové branže se propaganda dá vyložit jako ideologicko-politický marketing s cílem ovlivňování cílové skupiny, má dlouhodobý charakter, je ofenzivní, koncepční a systematická, jinými slovy velice předem propracovaná.

Ideologicko-stranická propaganda je spjata s existencí politických stran a představuje soustavné působení na veřejnost s cílem přesvědčit ji o oprávnění té či oné strany získat převahu politické moci. Zvláštní pozornost této propagandy směřuje mimo obyvatel souputníků především do řad stranických členů a blízkých stranických přívrženců a využívá k tomu média i různé organizační formy práce s členstvem. Cílem této vnitrostranické propagandy je utužit jednotné postoje podle programových zásad, stranickou disciplínu a osobní oddanost, podle toho, zda má strana charakter autoritářský nebo demokratický - zakotvit v členech respekt k stranickým vůdcům nebo k direktivám jejích vedoucích orgánů.

A dále: ve světě existuje řada velkých a formálně nezávislých mediálních skupin, které však patří byznysmenům, různým korporacím a globálním zájmovým skupinám. Takovýmto majitelům médií většinou stačí, aby o nich negativně nepsali, a proto je i kupují. Ostatní média, která se profilují jako nezávislá, hrají na takovémto mediálním poli potom poměrně menší roli. Nemají tak velký vliv na formování veřejného mínění, ani v boji proti této globální propagandě. Opatrnost nás obyvatel je proto v tomto směru jistě namístě a více přemýšlení zřejmě nikomu neuškodí, obzvláště v období předvolebním. A to se jistě netýká pouze problematiky propagandy.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.