Úroveň lidské civilizace a tudíž i vznikající společnosti se může měřit tím, jakou měrou společenské zřízení v době svého vzniku a vývoje zneužívá svoji moc. Vliv komunistického režimu proto znamenal a bohužel i dnes v demokratické společnosti v mnohých oblastech znamená krok zpět.

Někteří lidé bohužel ještě dnes věří, že akceptace a používání této moci, a to zejména jejích součástí jako násilí, šikovně promýšlených lží a podvodů, které jsou dominantní vlastností komunistické strany, pomůže k opětovnému vítězství komunistické strany a tím i k návratu bývalého totalitního režimu.

Pro komunistickou stranu je typické, že tzv. dialekticky, tedy ryze účelově, principy a moderní prvky přicházející zejména ze západních zemí odmítá a likviduje. Jeden z nejprvotnějších ideálů komunistické strany byla rovnost, která měla vést ke vzniku komunistické společnosti jako takové. Považují však stoupenci této strany za rovnost věci jako jsou obohacování, podvody, lži, šikany a jiné negativni jevy?

Někteří z nás se setkávají s neviditelným násilím a vlivem postkomunistického režimu na mnoha pracovištích: psychická likvidace jedince, mobbing jako záměrná šikana a posléze fyzická destrukce zaměstnance po stránce psychické a intelektuální. Tyto jevy stále ještě na mnohých pracovištích budou dále přetrvávat, a to do doby, kdy vyznavači této strany, kteří se jen vnějšně snažili přeorientovat, budou nadále zaujímat pozice dřívější, a tak bránit zdravému vývoji společnosti.

Jedním z příkladů je například státní školstvi. Prosperita univerzit je ministerstvem školství a mnohými rektory univerzit sice hlásána a částečně realizována, avšak vliv bývalých komunistických jedinců zastávajících funkce děkanů, vedoucích kateder, nebo v pozicích odborných asistentů, docentů a profesorů stále ještě přetrvává.

Kdo se proviní, zejména zaváděním zahraničních zkušeností a přílišnou aktivitou, někdy i věkem, stylem oblékání či odlišným přístupem ke studentům - stručně řečeno zafoukáním nového, z hlediska stranové orientace západního větru - se stává posléze nechtěným pracovníkem, který je trestán nevlídnymi pohledy, ironickymi poznámkami, mobbingem a pomluvami nejenom před kolegy, ale i před studenty.

Autorka tohoto článku, která se pokusila uplatnit zahraniční prvky přinesené z 16letého pobytu v Německu na svém pracovišti na dvou univerzitách v České republice, se po své dlouholeté absenci v této zemi stala terčem těchto postkomunistických invektiv.

Klasický mobbing trvající čtyři měsíce měl rysy specifické pro současnou českou společnost, ve které se většina jedinců bojí vyjádřit, co si myslí. Šikanující si více a více dovolovali, přijetí kolegy a jejich jednání na pracovišti bylo mrazivé a nepřátelské, kdo by se nepřipojil k šikanujícím, musel také počítat s následky.

Celá situace se řešila rázně a bezohledně, obětí se stali i studenti, kteří si buď netroufali říci, co si o situaci myslí, nebo vydrželi méně na základě obavy, že studium vůbec nedokončí, či nenašli způsob, jak se bránit. Pretoriáni bývalého režimu, kteří snad nemohli přenést přes srdce, že studentovi může být nabídnuto maximální spektrum zkušeností, byli připraveni nedodržovat zákony nynějšího režimu a jít takzvaně s dobou minulou. Apely na dobré mravy nebyly vyslyšeny a pomoc u odborů a ministerstva školství byla neustále oddalována. Najít místo jiné vypadalo ze začátku bez problémů, ale stačila intervence vedení a z místa nového nebylo nic. Pokud by snad člověk měl nějakou otázku nebo se chtěl zúčastnit diskuse, bylo mu dáno najevo, že se stává rušivým elementem pro postsocialistický establishment na katedře. Útoky na jeho kvalitu a osobní život se projevovaly v neobdržení pracovních úkolů, které by odpovídaly jeho odborné kvalifikaci, spíše se jednalo o úkoly nesmyslné nebo obtížně splnitelné, převyšující kvalifikaci s úmyslem osobního blamování. „Vzpominka na Popelku, přebirající černé a bílé fazole, je zde na místě.“

Šikana na české úrovni se objevuje i v útocích na sociální vztahy, kdy kolegové s dotčeným nemluví a ten je posazen do místnosti daleko od kolegů, kterým je zakazováno s nim mluvit, nadřízený omezuje jeho možnost se vyjádřit a kritizuje neustále jeho práci, soukromý život, útočí na jeho pověst, úctu a vážnost šířením pomluv, zesměšnováním a rozhodnutí dotyčného nejsou vůbec brána v potaz nebo jsou zesměšnována.

Manipulace, falešné sliby, lež a podvody byly pro komunistickou stranu vždy hlavními prostředky jak získat moc a udržet ji – zkrátka jak s ní nejdéle přežít. Tento proces násilí a lží se stále opakuje a bude opakovat po dobu setrvávání těchto jedinců na místech jimi obsazených. Pocit strachu a jeho posilování byl prostředkem, o který se opírala již minulá komunistická strana a postkomunistické struktury tak činí doposud. Militantní povaha starého režimu odporuje režimu novému, avšak mnohé v této zemi stále ještě ovládá duch režimu starého...