Inscenace důležitých, nikoli však osudových rozhodování zpravidla probíhá v české společnosti s vyloučením selského rozumu. Nekritická adorace jedněch se snoubí se stejně nekritickým zatracováním druhých. Laťka očekávání se postupně vysazuje tak vysoko, že nikdo ze smrtelníků na ni nikdy nemůže dosáhnout. Ať již společenské iniciativy typu "Děkujeme, odejděte!", krize, jako byla ta televizní, nebo řádné volby vždy spustí v české veřejnosti štěpnou reakci a bývají prožívány jako vzplanutí poslední bitvy, jako titánský zápas mezi Dobrem a Zlem. Placená marketinková kampaň se snadno zaměňuje za způsob žití. Nesmiřitelné protivy, nepřeklenutelné příkopy dělí národ vejpůl – na pravici a levici, na chudé a bohaté, na knížata a kmány, na sféry vlivu Německa a Ruska, na roduvěrné a vetřelce. Co by v teorii mělo být aktem vrcholně úsudkovým, rychle degeneruje ve výbuch iracionality, v davovou psychózu a třídní boj. Společnost, jež se svíjí v křečích volební padoucnice, sotva je schopna rozpoznat svůj skutečný zájem. Na léta dopředu se zadělává na těžký posttraumatický syndrom, na nesnadné usmiřování a hojení ran ze sebepoškození. A na obzoru se už opět tyčí vidina dalšího Armagedonu, která nutí lehkověrné šikovat se proti sobě. Ve vzduchu je vždy pocit "buď, anebo" a "teď, nebo nikdy".

Nikomu nevadí, že postupující davy zpravidla zadupou do bláta právě ty ideály, kvůli nimž se údajně vytáhlo do pole. Žádná lež není příliš velká – jen když zvítězí pravda. Ve jménu lásky naučme se nenávidět. A tak anonymní umravňovači v čímsi žoldu polepují republiku billboardy obviňujícími oponenty z neprůhlednosti a uprostřed rozjetých voleb směle porušují zákaz jednostranné agitace – vždyť i oni chtějí svou troškou přispět k brzkému příchodu lepších zítřků, kdy budou konečně dodržovány zákony civilizované soutěže.

Není Fischer jako Fischer…Třeba takový Václav Fischer - kde je mu konec? Dnes se vyskytuje už jen coby tiskový šotek, když nějaký redaktor si ho splete s Fischerem Janem. A přece není tomu tak dávno, co byl věrozvěstem, který stál za občanskou válku. Byl hotovým ztělesněním naděje na změnu k lepšímu. V doplňovacích senátních volbách roku 1999 došlo v Praze k hromadnému vyšinutí zcela srovnatelnému s tím dnešním. Rozjitřené vášně, vyšroubovaná očekávání, nesnesitelný psychický nátlak na nerozhodnuté, kulturní úderka v akci. Noblesní Jiřinu Jiráskovou, protikandidátku za ODS, která velkoryse přijala pozvání Fischerova štábu k veřejné diskuzi, vypískali za hlasitého pokřiku "Šmíra ven!". Marketinková kampaň probudila v úspěšném podnikateli plodného spisovatele a politického filozofa: "Píši vám" – díl první, "Píši vám" – díl druhý, budu v Senátě jako štika v rybníce, budu hodně slyšet, budu všechno, co si budeš přát a ještě k tomu rád. A jako výsledek – triumfální vítězství, jaké v Česku dosud nemá obdoby. Přes 71 % hlasů hned v prvním kole. V den vítězství jsme o něm jako o politikovi slyšeli naposledy. Naděje na změnu umřela první a pes po ní neštěkl.

Pár měsíců po těchto volbách už bude vítěz všem k smíchu nebo k pláči. Kromě placených čeledínů záhy nepotkáme nikoho, kdo by se ke své podpoře znal bez dodatečného vysvětlování. Půlka národa se bude cítit podvedena, druhá půlka tu první bude nenávidět. Odznaky "Na mne se nedívejte, já ho nevolil" a "Toto není můj prezident" půjdou na dračku. Těžká kocovina však nebude trvat věčně, první protestní nebo volební příležitost spustí opět mechanizmus bipolární psychózy.

Je vcelku jasné, proč je nepřímá volba nakonec přece jen lepší než všelidová. Výsledek může být stejně nanicovatý, ale způsob volení nám všem umožňuje zachovat si sebeúctu. Za špatný výběr může jednoznačně zákonodárný sbor, který je placen za roli univerzálního viníka. Neblahé manipulativní a korupční praktiky parlamentní prezidentské volby spojují zbytek společnosti v jednotu oklamaných a zrazených. Odcizení zla, přenesení viny na někoho jiného nám dává pocit vlastní bezúhonnosti. Přepych tohoto úlevného pocitu nám už nikdy nebude dopřán.