Pod vágním pojmem elita se dá v dnešní době schovat lecos. Původně však označoval kategorii osob zaujímajících ve společnosti významnou úlohu díky svým vynikajícím vlastnostem.

Je nám sugerován dojem, že tzv. elity rozumí téměř všemu či že se téměř ke všemu mohou kompetentně vyjadřovat. To samozřejmě na rozdíl od lidí obyčejných, kteří tomu mohou pouze s otevřenými ústy naslouchat. A to i v případě, že ti, kdo se tolik snaží nás poučovat, zjevně ztrácejí soudnost - bohužel i navzdory svojí značné profesní erudici.

Prostý člověk není zas tak hloupý, aby radil třeba skladateli, jak napsat symfonii pro 60členný orchestr, kardiochirurgovi, jak má provést operaci při nedomykavosti chlopně, či projektantovi, jak vypočítat statiku mostní konstrukce. Na oplátku očekává, že mu nebude doporučováno, jak má žít, co si myslet a číst, o čem mluvit, ani s kým to celé sdílet.

U elit v technické sféře toto riziko příliš nehrozí, avšak u humanitních oborů bývá někdy ono pokušení příliš velké a u sociálních inženýrů nemůže být o nějaké zdrženlivosti ani řeč.

Jako by někomu stále nedocházelo, že sebelepší odborník v jedné oblasti nemůže mít patent na rozum, ani kdyby byl svého druhu nejuznávanější na světě. I když se najdou výjimky a je třeba dehonestovat někoho, kdo trhá partu a nedodržuje názorovou linii. Pokud je například někdo uznávaný entomolog a dovolí si být zároveň politicky aktivní, posměšně se mu doporučí, aby se raději vrátil ke svým motýlům... Jistě, pokud se to nehodí, tak to najenou neplatí.

Mohlo by se nám zdát, že za elity jsou označovány osobnosti, na které je jejich národ hrdý a váží si jich za přínos pro jejich zemi. Podivným úkazem dnešní doby je však to, že některé naše národní elity se slova národ přímo štítí. Většina z nich pak ještě očekává, že si jich za to bude národ vážit. Kupodivu se také v mnohém národě najdou jedinci, kteří toto jejich očekávání naplní. Ti jsou naopak hrdí na svou národní sebenenávist a oikofobii.

Tento módní trend je následně tzv. elitami podporován a stává se součástí slušného vychování, na kterém leckdy závisí společenský i profesní vzetup. Jako by snad cílem bylo dosažení stavu, kdy se ona národní sebenenávist stane nedílnou součástí osobnostního vybavení řádného občana unie.

Které osoby jsou tedy v dnešní době nejčastěji označovány za ty pravé a hodnověrné elity, ke kterým je třeba vzhlížet a dle jejich vzoru se názorově utvářet? Je to až překvapivě prosté - jsou to ti, kteří nejdou proti systému a kterým tento systém na oplátku dovolí, aby se tak označovali nebo si je sám vybere a dostrká do své mediálně-výkladní skříně, aby ho tam reprezentovali. Často i dlouho po jejich smrti a bez ohledu na to, jestli by se dotyčný obdařený takovou ctí neobracel v hrobě.

Těžko se tedy podivovat nad tím, že označení elity začíná mít u běžné populace čím dál více pejorativní zabarvení. Někdy se dokonce stává synonymem povýšenosti, odtrženosti od běžného života a jeho starostí, neschopnosti vcítit se do vlastních lidí na jiném stupni společenském žebříčku. Zato však mnohé elity překypují porozuměním pro rozličné kultury na opačné straně planety, které o to často ani nestojí. Dělat si naproti tomu vrásky z toho, že nějaká česká rodina nemůže splácet hypotéku, už nemá ten správný exotický nádech.

Aby se to vyrovnalo, jsou v rámci reciprocity vítány například rady na řešení sociálních problémů našich menšin rovněž od příslušníků jiných kultur, a to nejlépe ze zemí, kde děti nižších kast vyrůstají na smetišti. Inu - vrána k vráně sedá, svrchu na naše hemžení hledí, přesto svým krákáním vděk si nezajistí.

Nepochybuji však o tom, že si s tímto malým nedopatřením naše drahé elity poradí. Nejlépe tak, že nechají na toto téma vypracovat elitní studii, ve které nevděčnému národu vysvětlí, jak velice se mýlí. A pokud ne, tak platí ono zlaté pravidlo - že ten běžný, obyčejný občan tomu stejně nemůže porozumět!

(autor je publicista, rocker a dobrodruh)