Jedním ze žhavých témat poslední doby jsou opět církevní restituce.
Jejich zastánci argumentují obecnou zásadou "co bylo ukradeno, musí být vráceno" i tím, že jejich provedení umožní důslednou odluku církví od státu (což považují za žádoucí). Argumentují také tím, že církve budou dobrými hospodáři, že dojde konečně k odblokování relevantního nemovitého majetku a tím, že výnosy z majetku budou noví majitelé užívat k bohulibým účelům.
Jejich odpůrci většinou argumentují tím, že podle některých právních rozborů církve majetek před rokem 1948 de facto nevlastnily, ale měly jej již od josefinských reforem pouze státem svěřený k užívání, takže naplnění nyní navrhovaného zákona by představovalo ve skutečnosti velkorysý dar církvím, resp. hlavně církvi římsko-katolické. Nelíbí se jim také to, že tato akce zatíží státní rozpočet po mnoho let každoročně značnou částkou, což je obzvláště v dnešní obtížné ekonomické situaci na pováženou.
Zdá se, že s navrhovaným způsobem majetkového vypořádání nesouhlasí výrazná většina občanů.
Od některých představitelů katolické církve (zvláště od kardinála Vlka) opakovaně slyšíme, že odpůrci církevních restitucí mají jakési komunistické ideologické motivace.
Dovolil bych si říci k této věci svůj názor.
Předesílám, že se považuji za příslušníka římsko-katolické církve, že téměř každou neděli chodím do kostela (buď do univerzitního kostela Nejsvětějšího Salvátora v Praze, nebo do kostela sv. Martina v jihočeských Chelčicích) a že jsem nikdy nebyl členem komunistické (ani jakékoli jiné) strany. Hlásím se ovšem k moderním, "progresivním" směrům křesťanství, jak jsem o tom již několikrát ve svých blogových článcích psal (zde)
Až donedávna jsem si myslel, že církevní restituce jsou správné, že církve budou dobrými hospodáři, kteří výnosy z hospodaření použijí na velmi chvályhodné účely.
V poslední době se mi ale stále více zdá, že pochybený je samotný základní cíl celé této dlouhodobé akce – kompletní odluka církví od státu.
Stále více jsem totiž přesvědčen, že současný stav, kdy existuje jasné pouto mezi církvemi a státem, je vlastně lepší – stát platí duchovní (podobně jako třeba učitele) a stará se o údržbu obrovského počtu kostelů (tuto povinnost ovšem stát vykonává, mírně řečeno, neoptimálně...).
Myslím si, že stát by měl mít přinejmenším z historicko-kulturních důvodů zájem na podpoře solidních křesťanských církví. A církve (zvláště ta největší) by naopak měly mít zájem na udržování kontaktů se státem. Nemyslím, že by jim prospělo, kdyby se skutečně dostaly na úroveň onoho pověstného "spolku zahrádkářů". Jsem přesvědčen, že by z mnoha důvodů bylo dobré, kdyby křesťanství mělo v naší společnosti větší vážnost a vliv než je tomu nyní.
Neuznávám argument, že většina atheistických občanů nemá žádný zájem na tom, aby se z jejich daní podporovaly církve – stát přece podporuje spoustu jiných obecně více či méně prospěšných "menšinových" organizací a aktivit.
Obávám se, že římsko-katolická církev dostane v podobě obrovského (a značně zanedbaného) nemovitého majetku vskutku danajský dar. Lidé ve vedení církve, kteří by se měli v první řadě starat o to, jak sloužit Bohu a pomáhat lidem na "cestě ke spáse", budou zahlceni starostmi o hospodaření s majetkem.
Samozřejmě to nebudou umět, takže se nevyhnutelně zapletou s různými více či méně bezohlednými komerčními partnery motivovanými vidinou zisků. Nepochybně se rozhoří velké množství dlouhých soudních sporů o některé sporné nemovitosti, které budou chutným soustem pro bulvár i nepřátele církve. Určitě se i uvnitř církve najdou ziskuchtiví jedinci, pro které bude majetek představovat velké pokušení a stanou se tak zdrojem skandálů a pohoršení v očích věřících i nepřátel církve.
Velmi se obávám, že konečným výsledkem bude jen další diskreditace církve, která ještě více prohloubí současný negativní pohled značné části společnosti na ni.
Myslím zkrátka, že by bylo mnohem lepší, kdyby stát církvím žádné (nebo téměř žádné) pozemkové nemovitosti nevracel a přidělil je příslušným obcím, a církevní stavby (kostely, kláštery) ponechal v současném režimu. Ty desítky miliard, které mají být podle stávajícího vládního návrhu v příštích letech věnovány církvím, by mohl stát použít na nutnou údržbu církevních památek a na zvýšení nuzných platů duchovních.
Jsem si jist, že by většina naší znechucené a rozezlené společnosti velice ocenila, kdyby katolická církev učinila velkorysé gesto a veškerých majetkových nároků se vzdala. Církev by namísto nemovitostí a miliard získala něco mnohem důležitějšího.
Pokud k onomu nyní navrhovanému "majetkovému vyrovnání" s církvemi dojde (což je pravděpodobné), budu jen doufat, že jsem se ve svých obavách mýlil, a že církev ty nástrahy zvládne.
Kéž by...