SPOLEČNOST: Se Sudeťáky se bavit nebudeme?
Stoiber byl u nás bůhví proč označován za „patrona sudetských Němců“. „Patronem“ či spíše útočištěm vyhnanců byl Svobodný bavorský stát, kde také trvale našla domov podstatná část odsunutých Sudeťáků. V Praze si oddechli, neboť Stoiber, jako ostatně i všichni jeho předchůdci, nenavštívil ČR proto, že Praha odmítala, aby v jeho doprovodu byli i zástupci vyhnanců.
Oddechnutí bylo předčasné. Nový bavorský premiér Beckstein potvrdil, že se na stanovisku Bavorska a SRN nic nemění a Praha dala opět najevo, že obhajoba našich „národních zájmů“ potrvá i do budoucna.
Prostě se Sudeťáky se bavit nebudeme. A jestli se někdo někdy bude někomu omlouvat, tak jen oni nám! Tak pravil Zarathustra…
Že se občané Bavorska a Čech bez problémů domluví navzdory politikaření a nevraživosti „představitelů obou stran“, není třeba zdůrazňovat.
Nicméně už za reálného socialismu byli sudetští Němci a vůbec západoněmečtí imperialisté a revanšisté oblíbeným a účinným strašákem, neboť jen vinou jejich podvratné činnosti, sabotáží a štvaní nám ten socialismus moc nešel. Oni nám na naší cestě ke světlým zítřkům neustále nastavovali nohy; z našich soudružek dělali devizové prostitutky (jak prorocky prohlásil sám velký normalizační generální tajemník a prezident republiky v jedné osobě), předstírali blahobyt a úspěch a my jsme je tak dlouho doháněli, až jsme z toho dostali souchotě a heslo „dohnat a předehnat“ jsme ve vší tichosti proměnili na „neztratit stopu“…
Jenže - české pivo nás naučili vařit sládkové, kteří přišli z Bavor. Becherovka také neuměla česky. Karlsbader Oblatten, to taky není moc česká tradice. Ani textil, bižuterie, sklo, porcelán. I zakladatel „echt“ české Škodovky byl Ritter von Skoda. Oblíbená škodovácká lidová vozítka se vyrábějí v továrně koncernu VW. Bankovní konto v Německu je velmi příjemná věc; provdat dceru za Němce a do Němec je terno. Ale o minulosti – to se s nimi tedy doopravdy bavit nebudeme. Samozřejmě, že každé jednání rovného s rovným v poměru 1:28 (což je průměrný kurz eura ke koruně) je dozajista poněkud deprimující. Už proto, že úspěšný a mocný suverén, a navíc vítěz studené války, obyčejně jedná jako se stejně rovným se stejným suverénem a stejně úspěšným partnerem.
V Bavorsku se na vysídlence a jejich potomky narazí na každém kroku. Je proto zcela přirozené, že se při svých návštěvách čeští představitelé občas setkají i s představiteli bavorských institucí, kde šéfové jsou rodáci ze Sudet. A když už se to stane, je z toho u nás vždycky poprask. Jakoby každý kontakt s představiteli vyhnanců byl hned národní zradou. Zradou tzv. národních zájmů, které se neustále omílají a které zatím nedokázal nikdo zřetelně, srozumitelně a věcně definovat. „Citlivá“ témata, která programově tabuizujeme tím ze světa nezmizí.
Nemluvení se sousedy není cesta k dobrému sousedství. Když totiž se sousedem nemluvím, nemohu logicky ani vědět, jaký je, ani jak se má a co si o mně myslí, co mu vadí a co chce. A zároveň není příležitost mu totéž v pohodě říci o něm. To, že se budeme bavit s Rakušany a Němci o Temelínu anebo s vyhnanci, neznamená, že zaprodáváme vlast. Bavit se se sousedy i o (pro nás, ale i pro ně) nepříjemných věcech a svými argumenty a neotřesitelnými fakty je přesvědčovat o svých názorech a o jejich správnosti, to je potvrzení o normálních vztazích, obvyklých mezi demokratickými státy.
Měli jsme vždycky strach či obavy z návratu vyhnanců. Z jejich majetkových nároků..Odsun pro ně znamenal určitě nemálo strastí. Začít po válce s holýma rukama v cizí zemi nebyl jistě žádný medíček. Mělo to ale jednu dobrou stránku, kterou oni oceňují. Ušli komunismu a byli donuceni žít ve spořádaném, demokratickém, prosperujícím a blahobytném státě. Zatímco nám zůstalo poloprázdné, vyplundrované a pustnoucí pohraničí, kde postupně mizely obce a osady z povrchu země, kde zanikla centra kdysi prosperujících a bohatých měst, zatímco z Bavorska, kde se také kdysi jen těžilo dřevo, svištěly pily a pěstovaly brambory, se stala země špičkových technologií, země všeobecně velmi vyspělá, uznávaná a suverénní, která má Evropě a světu co říci – a to i přispěním vysídlenců.
Obyvatelé našeho pohraničí, žijící desetiletí v obavách (živených oficiální propagandou) z návratu sudetských Němců se dočkali netušeného rozuzlení. Němci už jsou tak vycepovaní, že o nějakých nárocích ani neceknou. A vyhnanci si budou moci případně jako občané EU koupit v budoucnu zpět svůj majetek, pokud ovšem bude na prodej.
Lukrativní majetek „po Němcích“ už totiž dávno není často ani český. Majetek je v rukou úplně jiných vlastníků, o kterých se poválečným českým doosídlencům pohraničí ani nesnilo.
A propos… Dovedete si představit, že by si sudetský Němec musel koupit svojí vilu v Karlových Varech od Rusa, který ji ale koupil od Vietnamce nastrčeného Číňanem z Mandžuska? To jsme to těm Sudeťákům zavařili – ať mají vztek!
