„Doživotí je málo, měli by ho odstřelit,“ rozneslo se v poledne poloprázdným barem v České Skalici. Zvedl jsem hlavu od notebooku a u sousedního stolu spatřil statného šedesátníka srkajícího třetí pivo a komentujícího soud nad čtyřnásobným vrahem Kevinem Dahlgrenem.

Podobná situace nastala čtyři dny později v pražském předměstském vlaku. Tam se zase elegantní čtyřicátnice dožadovala smrti pro Syřana, jenž v neděli vpodvečer zaútočil mačetou na jihozápadě Německa.

Oba tito naši spoluobčané patří k osmapadesátiprocentní většině, která podle čerstvého šetření CVVM žádá obnovení trestu smrti. Proti němu je 35 procent respondentů. Tato čísla se již několik let nehýbou, takže nelze tvrdit, že by k nám náklonnost k nelítostnému trestání zločinců dovlekli migranti z divokého jihovýchodu.

Jestli je něco, co spojuje Spojené státy americké, Saúdskou Arábii, Čínu a Írán, jedná se vysoký o počet poprav. U nás se naposledy popravovalo na jaře 1989. Se změnou režimu přišlo i jednoznačné „ne“ trestu smrti zanesené do Listiny základních práv a svobod. Byla to také podmínka pro naše přijetí do Rady Evropy a potažmo i Evropské unie.

Jedna věc jsou ale ušlechtilé zásady vtělované do života země profesionálními politiky a druhá pak nelítostný vox populi. Referendum tento rozpor nerozlouskne. Jednak ještě není uzákoněno, ale navíc by z něj právě tato otázka byla vyňata.

Oni se jistě najdou i straničtí reprezentanti, kteří budou říkat, s jakou chutí by hrdelní trest znovu zavedli, kdyby to jen trochu šlo a kdyby nám v tom ten uzurpátorský Brusel nebránil. Pomohli bychom si ale?

Trest smrti jako pomsta a očista?

Atentátníci pobláznění náboženskými fundamentalisty jsou často sebevražední, na nich si už nikdo nic nevezme. Šílenci, kterým prostě jen rupne v bedně a vezmou do ruky zbraň, se taky trestem smrti zastrašit nenechají. Pro ostatní je pak tvrdším trestem pykat na zemi, než vypustit duši.

Kromě toho ani neplatí další z pověr, a sice že usmrcení zločince vyjde levněji, než jeho věznění. Pochyby o trestu smrti přitom měli už v antickém Římě či staré Číně, definitivního zrušení se pak poprvé dočkal v roce 1786 za Leopolda II. v Toskánsku.

Jenže také platí, že humanistické úvahy o amorálnosti či zneužitelnosti absolutního trestu dopadají na úrodnou půdu u části populace, zatímco zbytek si myslí své. Podobně tomu je třeba i v diskusi o možnosti sebeozbrojování civilního obyvatelstva.

Vždy zkrátka záleží na tom, jak se díváme na druhé a na svět. Do našich úvah též vstupuje, čemu věříme - nikoli ale v co nebo v koho. Popravovat umí islám i křesťanství, nějaký důvod se vždycky najde. Od odplaty po prevenci.

Při vzpomínce na muže z baru a dámu z vlaku si ale nelze nepomyslet, že jejich vztah k trestu smrti formuje pocit, že by pak aspoň na chvíli zavládla spravedlnost, o jejíž existenci mají už pochyby. Vrazi vraždí, politici slibují, analytici analyzují - a jejich životy se nikam k lepšímu nesunou. Naopak jsou ohrožovány stále novými riziky. Trest smrti je úkrok od nejistoty k jistotě, k pevné zemi, k něčemu zřetelnému, definitivnímu.

Kdyby nám byly dostupné jiné jistoty, možná bychom se vzdali i těch zavánějících barbarstvím. Není ale snadné najednou obstarat profesionální a nerozhádanou policii, dobře vycvičenou armádu, mazané tajné služby, funkční infrastrukturu či stabilizované sociální poměry.

O vizi efektivního státu se hezky mluví, ale když dojde na lámání chleba, jakýkoli dluh vůči občanům se promítne v jejich fandění rituálům, v nichž vedle trestu vidí i pomstu nebo dokonce očistu. Dokud bude nadpoloviční většina Čechů, Moravanů a Slezanů pro trest smrti, ve stabilní společnosti žít nebudeme.