Sedmnáctý listopad je středobodem toho, čemu by asi nejlépe slušelo přezdívat „sametový kýč“. Je to patrné rok co rok, ovšem při třicátém výročí se organizátoři zajisté vyšvihnou.

Těžko uvažovat již jen o tom, že československé události roku 1989 byly revolucí. Nesčetněkrát kritizovaný výrok disidenta, expremiéra i expředsedy Senátu Petra Pitharta o pokojném předání moci je totiž nemírně obezřetným obratem. Existuje přece dost okolností, indícií nebo nepřehlédnutelných svědectví, jež oficiální obraz naprosté spontaneity převratných událostí zcela zpochybňují. Kdyby nic, tak nepříliš připomínaná východoevropská konstelace, že krom svérázného Ceauseskova Rumunska se ve východním bloku čekalo toliko na nás...

Sametová revoluce alias „textilní převrat“, jak se neoficiálně říká, zahrnoval patrně cosi nepoctivého hned od počátku. Nesl si to v „genech“ a vrozený rys ještě dále rozvedla systematická „výchova“. Extrémně naivní ideály občanů, jimž bylo slibováno zachování socialistických jistot, ale přitom „samočinný“ nástup bezmezných svobod či životní úrovně Západního Německa, byly snadno a rychle vytěženy. Dokonce tak bezohledně, až kritičtí vzdělanci hovoří o změně jedné formy koloniální závislosti v koloniální závislost formy druhé. K čemuž urychlená změna 17. listopadu v sentimentální fangli nemálo napomohla.

Lví podíl na metamorfóze ideálů v paravan tragikomických hesel mělo obmyslné úsilí řady „ohnivých budovatelů“ kapitalismu. Lačných propagátorů ideologicky zdůvodněné bezohlednosti, konformity a zbohatlického snobismu. Příběh československé demokratizace – víceméně dozvuk zahraničních událostí – tak začal jejich péčí fungovat coby nenapadnutelný monolit. K jehož kritice se sníží jedině ve stínu číhající příznivci „Strany a Vlády“. Posléze případně trollové „východních imperialistů“, protože strašení comebackem neostalinismu již po třiceti letech není zrovna sexy.

Soudobým politikům, hospodářským kapitánům nebo činovníkům mínkotvorných médií se tři křížky začátků tranzice stále hodí, a křížek tak nad nimi rozhodně ne(u)dělají. Odvozují z něj přeci legitimitu vlastních pozic. Ergo nemohou si dovolit vynechat žádný moment, kdy lze ještě foukat do vyhaslého revolučního popela a vymačkávat z voličů poslední slzy dojetí. Futrovat tím nejenom legitimitu vlastních výdobytků, ale třeba i své sladkobolné vzpomínání na mladistvý rozlet. Na nástup do uprázdněných úřadů či redakcí, do zprvu nikým a ničím nehlídaného (privatizačního) byznysu. Do rozjezdu čehokoli, co zrovna frčelo. Na Slovensku hlavně profesionálního nacionalismu, z nějž brzy vykvetla záplava nebývalých funkcí.

Dohromady je to osobitá variace rituálu, jímž soudruzi do omrzení glorifikovali „Vítězný únor“. Vždyť od převzetí moci prodělala jejich diktatura složitý vývoj, při němž prvotní drajv rychle upadal. Až nakonec zůstal jedině unavený, ideově dutý policejní stát gerontokratů. Doteď však programově zahrnovaný pod čtyřicet jedna paušalizovaných let.

Vymezování se vůči en bloc „totalitě“ je snazší nad cokoliv jiného. Hlavně v „převratné epoše“ – budování a obrany vymožeností demokracie. Zatížené nespočtem „(post)revolučních přehmatů“ a doteď usměrňované výchovou ke „správnému myšlení“. Opět existují nositelé jediné možné pravdy. Ta se v českých sdělovacích prostředcích veřejné služby objevuje zcela periodicky. Obdobně jako neochvějné oprašování mramorového kultu vybraných „revolučních svatých“. V první řadě Václava Havla, k jehož nadživotní soše nepatří jediný kaz. A v jeho případě i tak relativně nevinná věc, jakou byla nemírná láska k alkoholu, se zdvořile vynechává. Snad aby „titán“ nespadl z piedestalu k podobným, jejichž alkoholismus je zmiňován místo titulu před jménem.

Prezidentka Zuzana Čaputová, křišťálově marketingový produkt, úspěšná pro svou neznámost, měla na pražské Národní třídě kus nechtěné pravdy: dlouhá cesta je pořád před námi.

Text vznikl 15. listopadu a byl publikován slovenským deníkem Pravda