Je předpis upravující nošení oděvu na půdě konkrétní instituce diskriminací?

Předpis upravující nošení oděvu na půdě konkrétní instituce nemůže být diskriminací. Už proto ne, že platí pro všechny. Ve světle této jednoduché logiky se může jevit, že paní Šabatová, tak horlivě se chápající role české ombudsmanky, si plete pojmy, případně nechápe jejich význam. Vracím se znovu k otázce nošení hidžábů na střední zdravotní škole a pak nejspíše i v nemocnicích.

Navrhuji, aby studenti, kteří chtějí dělat přijímací zkoušky na jakoukoliv školu, nejprve podepsali prohlášení, že se seznámili s řádem té školy, souhlasí s ním, zavazují se jej dodržovat a berou na vědomí, že porušení řádu školy může mít za následek vyloučení z dalšího studia na té škole.

Vždyť i při vstupu na mnohé servery, případně před prvním využitím služeb poskytovaných těmito servery prohlašujeme, že souhlasíme s pravidly, která tam platí. Nikomu to nepřijde zvláštní, nepatřičné, podezřelé ani diskriminační. Tak proč tuto praktiku nezačít používat i tam, kde zatím nebyl důvod, když nově důvod vznikl?

Samozřejmě rozum velí, že když celá třída přistupuje k bazénu v plavkách, nikdo nebude požadovat výjimku, aby mohl plavat ve skafandru nebo ve sněhulích a s palčáky na rukou, a pokud bude, všichni vědí, že je to recese, která pomine a dojde na plavky. Kluci-studenti vědí, že procházka v kšiltovce po budově školy jim může vynést pokárání od někoho z pedagogického sboru a budou muset kšiltovku na místě smeknout a strčit do kapsy. Také vědí, že kdyby se doma pochlubili, že jim pan ředitel přikázal sundat z hlavy kšiltovku, nikdo se jich nezastane. A vlastně tu procházku po chodbách školy s kšiltovkou na hlavě berou zase jako recesi nebo drobnou provokaci.

Na mnoha středních školách se studenti převlékají do slušivých pracovních oblečků jako pro krtečky, jedni v modré, druzí v červené, třetí v zelené. Jinde se studenti naučili nosit bavlněné pláště – ne syntetické - a výjimky neexistují. Někde zase musí všichni povinně skrýt vlasy pod legrační čepičky, aby svými vlasy nevylepšovali potraviny. Tato pravidla ctí všichni, kteří na školu nebo učiliště vstoupili za účelem vzdělávání se. Je to tím, že se tam chtějí skutečně něco naučit. Naopak nectí je ti, co přicházejí kantory provokovat a ostatní studenty pobavit. To známe všichni. A všichni si pamatujeme, jak tito nenapravitelní provokatéři a baviči z našich studentských let dopadli. Bud zkrotli, dokázali se zařadit a školu dokončili s námi, nebo po opakovaném divadelním vystoupení odešli ze školy a už jsme o nich neslyšeli.

K problematice nošení hidžábů lze snad říct, že se nejedná ani o divadelní vystoupení, ani o provokace, ani o zábavu, pokud jde o projev náboženského cítění. V situaci, kdy však projev náboženského cítění vadí pravidlům na škole, z bezpečnostních a jiných důvodů nemají tyto projevy na půdě školy podporu a musí zmizet. O tom, jak se mají dodržovat bezpečnostní předpisy na škole, rozhoduje ředitel školy. Školy jsou v ČR apolitické, nepropagují politické směry, ani neposkytují prostor pro jejich propagaci. Stejný přístup je k propagaci náboženských vyznání - u škol zřízených státem, potažmo obcemi. Škola zřízená církví zřejmě bude náboženské symboly opatrovat a propagovat. Ale jen ty svoje, to dá rozum.

Je nanejvýš smutné, pokud česká ombudsmanka nezná či nemíní brát v úvahu tato základní fakta a snaží se posvětit propagaci náboženských směrů na středních školách. O to smutnější pak je, že konkrétní problém vznikl kvůli nošení hidžábů na střední zdravotní škole, která má připravit své absolventy pro práci s pacienty na půdě ordinací a nemocnic.

Studenti zdravotnictví se mají naučit nejen pracovat s různými přístroji a aparaturami, z nichž mnohé se obsluhují ve speciálním oděvu či se speciálním vybavením. Mimo to si mají i uvědomit a zvyknout na to, že své jednání a chování na půdě ordinací a nemocnic budou muset podřídit potřebám pacientů. To v podstatě znamená, že zatímco zdravotní personál chodí v předepsaném oděvu, jejich pacienti mohou přijít i s klaunským nosem, kloboukem jako od tří mušketýrů, v domácích pantoflích nebo umazaní ze stavby, mohou přijít zcela nazí nebo zahaleni od posledního vlásku až po paty. Zdravotní personál to snese a o pacienta se postará.

Studenti střední zdravotní školy se nejprve ve svém oblékání podřizují řádu školy, později řádu, který předepisuje oděv a pomůcky pro zdravotnický personál. Z tohoto pohledu není nejlepším startem pro studentky zdravotní školy nejprve obhajovat nošení hidžábů na střední škole, později třeba v nemocnici a bazénu, u rentgenu, na operačním sále nebo na JIP. Člověk, který má setříděno v hlavě svých pět pohromadě a ve správném pořadí, otázku nošení hidžábů na zdravotní škole či v nemocnici vidí tak, že návštěvy a pacienti mají vše povoleno, ba i hidžáb, ale personál nemocnice a mimochodem i školy má oděv určený řádem toho kterého ústavu.

Na to, s kolika články v médiích se setkáváme na téma, jak se máme oblékat na přijímací pohovory, u kterých profesí se nehodí tetování a extravagantní oděvy, kde se nosí více méně jednotné oblečení dané předpisy, jak příliš vadí ponožky v sandálech apod., je až s podivem, že vhodnost hidžábu v určitých profesích musí řešit ombudsmanka a následně se ředitelů nemocnic i zdravotních škol otevřeně musí zastat ministr zdravotnictví. Všichni tito lidé mají mnoho jiné důležitější práce, za jejíž výsledky jsou zodpovědni. Jak a komu zodpovídá za výsledky své práce česká ombudsmanka, že je všechny vyzývá k takovému duelu?