Zamýšlím se nad jedním titulkem LN z 30. července. Stavbaři hledají cestu z mizérie a jejich výzva vládě, aby pomohla zabránit propadu v celém odvětví. Jistě, i já se zamýšlím nad tím, jak pomoci nezaměstnaným, zvlášť když spoluprožívám toto neštěstí s řadou svých pacientů.

V hlavě mi při tom ještě trčí jiný text. Jde o dopis 72letého pana Johna Langeraka. Občan USA píše redakci časopisu Scientific American o jedné své životní zkušenosti. Žil na západě, východě, severu i jihu Spojených států. Všude se setkával s aktivitou místní obchodní komory, která hlásala, že není-li město ve stavu trvalého růstu, není zdravé. Klade pak pozoruhodnou otázku: není růst, který nemá jiný smysl než právě tento růst, filosofií rakoviny?

Jeho otázka je mi velice srozumitelná, když vidím chapadla nenasytné chobotnice města rozlézající se řadami rodinných domků krajinou kolem Prahy a kolem jiných našich měst. Ani krize nezastavila jejich pokračující výstavbu. Metastázy této rakoviny krajiny jsou rozsety i bez přímé návaznosti na Prahu. Praha je živí tepnami silnic, které škrtí starou zástavbu vesnic, které se pomalu proměňují ve skanzeny bývalých zemědělských usedlostí. Vidím honosné billboardy developerů nabízející tyto domky k prodeji a snahu bank nabizejících hypotéky, které mají koupi usnadnit. Říkám si, že kdyby nabídka nezačala mít vrch nad poptávkou, asi by taková reklama nebyla nutná.

Bojím se, že se teprve s několikaletým zpožděním řítíme tam, kde světová krize před několika lety začala. Je mi jasné, že bude lepší, aby v nových domcích bydleli třeba i po uši zadlužení lidé, než aby domky chátraly a zarůstaly býlím jako paneláky opuštěné sovětskou armádou u Milovic. Roste populace České republiky stejným tempem, jako rostou tyto kolonie na sebe se tlačících domků s minizahrádkami? Je třeba zbožňovat dynamiku ekonomiky podle zastavěné plochy nebo počtu prodaných aut? Není možné bojovat proti nezaměstnanosti jinak?

Ve stejném čísle časopisu Scientific American má článek Jeoffrey D. Sachs, jeden z nejvlivnějších světových ekonomů, který se po léta snaží o vyváženost mezi trvalým růstem ekonomiky – tedy výroby - a udržením přírodního prostředí aspoň v takovém stavu, v jakém je nyní. J.D. Sachs srovnává ekonomický vývoj Polska a Ruska po roce 1989, kdy byl poradcem jak ruských, tak polských vlád. Pochvaluje výsledek liberalizace ekomiky po roce 1989, líbí se mu současná živá atmosféru Petrohradu a Varšavy. Obchody jsou plné, opravené nebo rekonstruované poklady architektury září krásou a ulice jsou plné tuzemských i zahraničních turistů.

Vyzdvihuje však jeden nápadný rozdíl. Varšava se pyšní bohatou novou výstavbou včetně výškových budov obchodních center a nových obytných čtvrtí. Petrohrad může ukazovat jen slávu architektury minulosti. Uvažuje o příčinách tohoto rozdílu. Polsko, podobně jako Česká republika, Slovensko a Maďarsko unikly po rozpadu Sovětského svazu do Evropské unie a získaly investice ze zahraničí. Rusko zůstalo v zajetí centralistického byrokratického systému. Ten dusí aktivitu spousty nadaných lidí s výbornými možnostmi opírat se o bohaté kulturní dědictví Ruska a kombinovat to s technickou zručností, která by mohla vést k účelnějšímu využití přírodních zdrojů a zajistila by dynamický ekonomický růst.

J.D. Sachs má nepochybně hluboké sociální cítění. Dovedu si vysvětlit jeho snahu podporovat ekonomickou dynamiku bohatých průmyslově vyspělých zemí tím, že zároveň usiluje o to, aby tyto země pomohly té obrovské části světa, kde je dosud bída a hlad.

Lékaři vědí, že zdraví a život v bohatých zemích ohrožuje víc nadvýživa a obezita než podvýživa. Přesto zotročeni vrozeným pudem jíme rychle jako o závod. Z pěti novorozených vlčat mají větší naději na přežití ta, která vyhrávají v soutěži o bradavku mléčné žlázy matky vlčice. Napadá mě, zda idol neustálého ekonomického růstu není přírodním atavismem z časů, kdy měly větší šanci na přežití populace, které se rychle množily? Je opravdu žádoucím cílem národa mít co nejvíc jedinců, i když tito jedinci budou chudí už jen z toho důvodu, že jich je příliš mnoho? Mám být hrdý na to, že jsem Čech proto, že je nás víc než Norů, Slováků nebo obyvatel Izraele?

Mezi ukazatele životní úrovně jistě patří plocha bytu propočtená na počet lidí, kteří v bytě bydlí. Životní úroveň se měří také podle toho, zda mám v bytě koupelnu, teplou a studenou vodu, zda mám auto a bazén na zahradě. Pro mnoho z nás souvisí životní úroveň i s hodnotami, např. s mírou osobní svobody. I když jsem sebesvobodnější, musím však respektovat svobodu svého bližního. Farmář na americkém Středozápadě má z tohoto hlediska větší svobodu než bohatý obyvatel New Yorku. Farmář si může zapálit ohníček a vystřelovat rakety, což obyvatel bytu u Central Parku a ani já na své zahradě v Kobylisích nesmím. Čím víc lidí žije stěsnáno na nevelkém prostoru, tím více to omezuje jejich svobodu, jestliže svoboda znamená, že si mohu dělat, co chci.

Mám čerstvou osobní zkušenost z Číny. Během čtrnácti dní jsem viděl Hong Kong, Šanghaj a Peking. Dynamika růstu těchto měst je neuvěřitelná. Mrakodrapy rostou jako houby po dešti. Městská hromadná doprava funguje záviděníhodně dobře. Celé linky metra se postaví během několika měsíců. Z šanghajského letiště se dotanete do města vlakem na magnetickém polštáři, který dosahuje rychlosti 431 km za hodinu. Dovídám se od čínských průvodců, že ještě v sedmdesátých letech minulého století bylo snem čínského občana mít hodinky, za deset let to byl bicykl, pak motocykl, pak auto a dnes je to byt o sto metrech čtverečních. Tento ekonomický zázrak je umožněn díky vládou nadiktovanému plánu, jak má vypadat rodina. Zatímco Mao viděl moc v lidu a v jeho množství, vidí nynější vláda za rostoucím množstvím lidí chudobu („People is power“ versus „People is poverty“). Rodina smí mít jen jedno dítě, je-li prvním narozeným dítětem chlapec. Narodí-li se jako první děvče, smí se manželé pokusit mít druhého potomka – je-li to však znovu děvče, třetí dítě už mít nesmí, trestá se to vysokou pokutou. Mladá generace v Číně je populací složenou z velké části z jedináčků. Děti vyrůstající bez sourozenců mívají větší obtíže přizpůsobovat se soužití v kolektivu. Jak se tito jedináčci budou podrobovat komunistické diktatuře? Leninova oprava Karla Marxe, že komunismus lze budovat nikoli v průmyslově nejvyspělejší kapitalistické zemi, ale v zaostalém Rusku, vedla k obludnému experimentu, který stál životy miliónů lidí a stamilióny lidí ožebračil. Jaké poučení přinese lidstvu čínský experiment?

Umím položit otázku. Odpověď hledám. Možná i tu otázku kladu špatně.

Převzato z Vinar.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora