Co může být zázračnějšího a něžnějšího než narození poněkud upatlaného človíčka s ustaranou vrásčitou tvářičkou, s miniaturními ručičkami a dobře vyvinutými plícemi, které mu pomáhají hlasitě se ohlásit k životu? Nic.

Málokoho, včetně "otrlých" mužů, nechává okamžik lidského zrození bez silných emocí. Jsem moc rád, že patřím mezi ně, a vzpomínám si, jak jsem byl dojatý štědronočními porody maminek, kterých jsem byl svědkem, když jsem kdysi jako novinář psal reportáž z kladenské porodnice o těch nejkrásnějších "vánočních dárcích", jaké jen vůbec mohou být.

Kdysi porodnice nebyly a všechny budoucí maminky rodily doma. Některé v chatrči, jiné na zámku. Ale bohužel mezi oběma extrémy nebyl v úmrtnosti novorozeňat a maminek příliš velký rozdíl. Dnes jsme díky lékařské péči v naprosto jiné situaci. Lékaři ve velmi dobře technicky vybavených porodnicích dokáží udržet naživu i ty novorozence, kteří by se z hlediska aktuálních a budoucích nákladů na zdravotní péči ani narodit neměli.

Nicméně v současné populaci podíl přirozených porodů, v podstatě nezávislých na lékařské péči, výrazně klesá a stoupá počet těch, které aktivní lékařskou pomoc vyžadují. Tato špičková pomoc se však neobejde bez velmi sofistikovaného technického zázemí, jež je však k dispozici pouze v porodnicích.

Nevím, jaká je na světě větší odpovědnost, než odpovědnost mámy za její děťátko. I zvířecí matky v mnoha případech obětují své životy v prospěch záchrany svých potomků. Dovedu si představit, že porod ve zdravotnickém zařízení nemusí být pro budoucí maminku tím nejtajnějším přáním, ale co kdyby? Co kdyby ten prcíček potřeboval trochu pomoci? Víc, než mu může poskytnout i ta nejlepší porodní bába?

Miluji své děti a kdyby to potřebovaly, bez váhání jim dám své orgány nebo svůj život. A to jsem chlap, který je, bohužel, nedokázal sám přivést na svět. Nerozumím tedy tomu, proč existuje nějaký počet maminek, které jsou schopny hrát se svými budoucími dětmi "ruskou ruletu". Buď budou mít velké štěstí a děťátko se jim narodí bez komplikací, přirozenou cestou – v podstatě bez pomoci jiných -, nebo se v případě komplikací narodí buď postižené, nebo dokonce mrtvé. Stojí jim to za to "pohodlí"?

Veřejně se zde přiznávám, že kdybych byl jako otec nucen akceptovat vůli své ženy vedoucí k domácímu porodu, jehož důsledkem by byla naprosto zbytečná smrt mého potomka, nikdy, skutečně nikdy bych jí to neodpustil. Zejména v souvislosti s možností, že bych jí při porodu v nemocnici dokonce mohl být osobně nablízku.

Degenerace lidského rodu ve "vyspělých zemích světa" pokračuje tak rychle, že není příliš vzdálena doba, kdy se už bez přímé pomoci lékařů nenarodí téměř žádné dítě. I nyní už je, a v budoucnosti tedy bude ještě více, domácí porod jakousi "ruskou ruletou" s novorozenci, jejichž matky jsou ochotny tuto potenciálně tragickou hru hrát. V prospěch koho? V prospěch čeho?