Při slově feminismus si mnoho lidí vybaví pouze různé případy z prvních stránek novin a prvních míst rozhlasových a televizních vysilání, které je zaujmou jen tehdy, že jsou pikantní. Muži si jsou jisti názorem, že ženské pohlaví je složité, avšak přitažlivé, dokonce nepostradatelné. Ne nadarmo se říká, že ženy pocházejí z Venuše a muži z Marsu. Proč nejsou a nikdy nebyly ženy takové jako muži a proč si muži o ženách často myslí, že k rozdílnosti jejich jednání a cítění dochází na základě odlišnosti jejich pohlaví?

Spory o společenskou roli žen vypukly už v době osvícenství. Už středověcí a renesanční autoři se zabývali tématem společenské identity žen a obhajovali ženské politické vlivy, jako tomu bylo například už u Christine de Pisan v díle Kniha o městě dam, sepsaném v roce 1405. Cíle moderního feminismu se zrodily ve francouzské revoluci, kdy víra v pokrok znamenala také víru v rozum. Už tady se stal zbraní ženské emancipace rozum, jenže mnozí jeho jednání často chápali jako povýšenecké, v rozporu s přírodou a sexuální funkcí ženy.

Počátky moderního feminismu se však nespojují s Christine de Pisan, nýbrž s knihou Mary Wollstonecraftové, která ve svém díle Obhajoba práv ženy (Vindication of the Rights of Woman, 1796) nastínila obranu přirozených a politických práv žen. Tato kniha zaujala spoustu čtenářů, zejména řadu tehdejších prvních feministek. Wollstonecraftová, která zpochybnila všeobecně příjímané myšlení o rozdílných schopnostech obou pohlaví, se zejména zastávala reformy vzdělání, které by pro chlapce a dívky mělo být z racionálního hlediska stejné.

Pro feministky a ženy feministicky myslící byl přitažlivý liberalismus. Volnost a dar slova, jazyk práva, svoboda a rovnost mužům, to byl ve společnosti hlavní cíl feministické reformy. Ta měla prudký vliv na díla mnohých feministických spisovatelek píšících často biograficky.

Snaha potvrdit skutečnost, že ženy jsou mužům rovny a jsou stejnou racionální bytostí, vedla k rozsáhlému boji proti diskriminaci žen ve společnosti. Ohromující úvahy o rozdílech mezi pohlavími podávala v šedesátých letech například americká básnířka Silvie Plathová. Její existenciální témata a škála přístupů – psychoanalytických, mytických, feministických a konfesních –, jak zobrazit muže ve společnosti, vyvolala mezi čtenáři takovou pozornost, že její rozsáhlé prezentace mnozí chápali jako symptomy nemocného „já“ - v tomto případě básnířky samé -, které se má zviditelnit a být produktivně vnímáno, nemocné „já“ lapené do pasti nastraženou mužskou identitou, s cílem úmyslně zviditelnit až někdy drastické a nehumánní jednání oněch mužů.

Kritický pohled na básně Plathové byl přinejmenším dvojí povahy – srdceryvné vyjádření naprosto pasivního ženství ve společnosti muže, který básnířku patologicky utlačoval, a v opačném případě pouhý technický výkon básnířky, jak vyjádřit manifestaci romantické vůle.

Hledání odpovídajícího metaforického obrazu touhy po muži, který by měl být dokonalý a po kterém ona sama vnitřně touží, se mění, nebot takový není k nalezení. Na místo toho se objevuje proud alegorií, fikcí a opakujících se obrazů ženského subjektu – sexuální otrokyně, obět holocaustu, slepá žena, utiskovaná a nemilovaná matka. Tyto obrazy autorka do takové míry dramatizuje, že nenávist vůči mužskému pohlavi končí její vlastní sebevraždou.

Společenské umístění ženy se po dlouhou dobu zakládalo na umístění ženy jako matky, s mateřským a sexuálním využitím. Sdílení hodnot mezi ženou a mužem avšak nikdy neospravedlnovalo právní nerovnost a upření práv a privilegíí občanství mezi mužem a ženou.

Proto se tedy feminismus zakládá na právech žen ve společnosti a mateřské ctnosti, kterou muži, bohužel i v dnešní době, často opomíjejí. Hodnoty zbavené všech patriarchálních privilegií by se měly stát základem společenského komunalismu. Snad i proto feministky často diskutují o rovnosti z hlediska právního a o rovnosti úcty a zacházení, i když sexualita a její identita se staly v této společnosti nebezpečnými soudy.

Odkazy:
www.sylviaplath.de
www.jiii.de/dichterinnen-2002/Plath
www.onlinekunst.de/oktoberzwei/27_10_Plath.htm