Připouštím, že to zní podivně, protože to, o čem se zmiňuji, je asi poslední objekt, nad nímž bychom nějak rozjímali. A přece to může být důvod k zamyšlení, jak se pokusím naznačit.

Bydlíme na vesnici, v malém přízemním domku, jehož jedna stěna je do ulice. Před ní je úzký pás trávy, který pokračuje podél našeho plotu, nepříjemně dlouhého, protože pozemek sice malý, je hodně protáhlý. V praxi to znamená tuto trávu sekat, stejně jako to činí i další obyvatelé naší ulice. Na tento travnatý pás navazuje asfaltový povrch nepříliš široké vozovky.

Před časem pojala manželka nápad zkrášlit naše okolí, a přistoupila k činu. Usoudila totiž, že by se přímo podél domu, u jeho zdi, dal vytvořit v oné trávě pás, záhonek, kde by nějaké vhodné květiny pod okny působily zdobně. Od myšlenky nebylo daleko k činu, přinejmenším v tom, že manželka opravdu vytvořila u stěny domku pás, odkud pracně odstranila drny trávy, a půdu, vlastně směs jílu a písku, zkypřila. To vše na podzim, aby byl záhonek připraven na jarní výsadbu.

Pod okny nám tak vznikl asi třicet centimetrů široký pás kyprého materiálu. Následující vývoj jsme však opravdu nepředpokládali – začaly se tu totiž objevovat psí exkrementy; volím slušné slovo, dalo by se to říci i jinak. Po čase byl zkypřený pás těmito metabolickými produkty doslova poset. Nejde jen o jejich nevábný vzhled a někdy značnou velikost, to záleží na druhu psa a jeho krmení. Společný všem je ovšem zápach. Především, a to je klíčový moment, jde o samu skutečnost místa jejich výskytu. Přímo pod okny našeho domku, u jeho stěny, třebaže, jak naznačeno, dál se táhne travnatý pás podél plotu. Také to není ideální místo pro psí venčení, ale aspoň to není bezprostředně pod okny.

To je důvod mého rozjímání, které ale, bohužel, nikam nevede. Snažím se pochopit pejskaře, kteří v klidu postávají a sledují, jak jejich miláček koná potřebu přímo pod přízemními okny cizího domku. Znovu připomínám, že stavba není patrová. Ostatně i tak by to bylo, mírně řečeno, dost nevhodné. Přemýšlím, jak by si tito lidé počínali, kdyby stejnou potřebu prováděl nějaký cizí pes bezprostředně u jejich nemovitosti. To je nikdy taková možnost nenapadne? Už z biblických dob platí – co nemáš sám rád, nečiň druhému. Několikrát jsem, náhodně zahlédl majitele psa, a nikdy, opakuji nikdy, jsem neviděl, že by se pokusil zvíře odvést aspoň kousek dál, nemluvě o tom, že by se snad pokusil ten exkrement odstranit. Nejspíš neměl čím. To jen v Praze jsou pytlíky určené k takové akci, na vesnici se tak neuvažuje. Přitom umělohmotný sáček na cestu se psem by tento nedostatek venkova napravil. Majitel psa spíš klidně postál očividně spokojen, že psí zažívání dobře funguje.

Zůstává tedy otázka, nad níž rozjímám – rádi se stavíme do polohy vyspělých, kulturních lidí a shlížíme spatra na spoluobčany nazývané „méně přizpůsobivými“. Zdá se mi, že někteří z nás se naopak přizpůsobili své pohodlnosti do té míry, že záhonek pod cizími okny zaměňují s bedničkou s pískem pro svého psího miláčka. Prosím tedy, pokud si to přečte některý z těch, jichž se to týká, pokuste se popojít se svým psem alespoň o těch pár kroků. To, co váš pes zanechá, bude sice i nadále ošklivé a páchnoucí, ale aspoň u zahrady a ne přímo pod okny. Děkuji, a to nejen za sebe. Obávám se, že nejsme v této věci sami.