Byly v celé republice, se zřetelnou odlišností i intenzitou v zóně osvobozené US Army a Rudou armádou. Někteří blogeři si stýskali a ptali se proč.

Na úvod je nutno zdůraznit, že cena lidského života položeného za svobodu jiných lidí je stejně vysoká, ať jde o vojáka z Utahu, Uralu nebo třeba z Horní Lomné. Jeho smrt je nejvyšší obětí, kterou lze přinést za znovunabytí svobody. Z tohoto pohledu by bylo opravdu nespravedlivé, abychom jeden život, který nám přinesl vysvobození od nacistů, vyvyšovali nad jiný, a to jen proto, že onen padlý měl jinou uniformu.

Svět však není černobílý a přináší mnoho rozličných variant náhledu, osobních zkušeností a historických dat, která mohou onen zdánlivě jasný příklad poněkud komplikovat.

Z učebnic dějepravy je známo. že nebýt příkazu Stalina, který trval na tom, že Prahu osvobodí Rudá armáda, byli by Američané v Praze dříve než 9. května 1945 a obětí fanatických Němců by na české straně bylo méně. Je rovněž známo, že wehrmacht kladl v posledních dnech války Američanům jen minimální odpor, zatímco na východní frontě tomu bylo právě naopak. I z tohoto pohledu lze pak odvodit, že pokud by se poslední dny války nechaly plynout bez intrik Josifa Džugašviliho, bylo by mnohem méně obětí i v řadách vojáků Rudé armády.

Vzpomínky na americkou armádu jsou v drtivé většině kladné. Ještě dnes žijí pamětníci, jejichž vyprávění je zaznamenáno. Američané rozdávali potraviny a vůči českým obyvatelům se chovali vstřícně a neměli materiální požadavky.

Vzpomínky na Rudou armádu už takové nejsou. Můj dědeček mi vyprávěl, že v první linii Rudé armády, která osvobodila čtvrť Ostrava Vítkovice, byli velmi slušní lidé, kteří děkovali za uvařený čaj a kus chleba. Současně mu sdělili, že za nimi jde další sled, před kterým se má mít na pozoru a rozhodně musí někde schovat svou dceru - moji mámu. Dědeček je poslechl a díky tomu přišel pouze o památeční hodinky, které mu byly druhosledovou sebrankou ihned odebrány. Existenci své dcery zapřel, neboť ji schoval na půdu za nenápadné dveře, takže na rozdíl od svých některých spolužaček přečkala tuto fázi osvobození bez hnusného zážitku.

Po osvobození jsme se stali na 40 let gubernií Sovětského svazu se všemi atributy této země. A to včetně fyzické likvidace názorových odpůrců, zřizování gulagů, v nichž zahynuly tisíce slušných lidí, mezi kterými byli i opravdoví váleční hrdinové. V čele státu (a současně strany) se střídali lidé, jejichž morální profil nestál za zlámanou grešli a jejichž jedinou kvalifikací byla přítulnost k velkému bratru na Východě.

V roce 1968 pak padly poslední zbytky vděčnosti, neboť přátelé nechodí na návštěvu nezváni, v noci a na tancích. Mnohým lidem - i zarytým komunistům - se konečně otevřely oči. Opět jen díky několika zrádcům národa nastala postupná devastace morálních hodnot rozplizlá do takzvané normalizace.

Naštěstí existuje mnoho pamětníků, kteří prožili listopad 1989 s úlevou, že už konečně nemusíme poslouchat na slovo senilní gerontokracii v Kremlu.

Toto všechno jsou nepochybně atributy méně vřelých vzpomínek na Rudou armádu a také jeden z možných důvodů, proč jsou oslavy na území osvobozeném Rudou armádou méně okázalé než na Plzeňsku. Je to vůči těm padlým vojákům nespravedlivé, ale z hlediska těch přeživších lidsky pochopitelné.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora