Už je to pěkná řádka let. V roce 2003 jsem se zúčastnil celosvětového gynekologického sjezdu v Santiagu de Chile. V rámci postkongresové turistiky jsem pak putoval po celé této od severu k jihu 4329 km dlouhé zemi. Mnohé vzpomínky už vybledly; návštěva rodného domu Pabla Nerudy, operní představení v Santiagu i krádež dolarů tamtéž, to všechno po třinácti letech mi připadá jako jakási pradávná historie. Jeden zážitek však v současnosti ožívá vysoce aktuálně. Po mnoha rozhovorech s kolegy, domorodci, průvodci a hospodskými spolubesedníky nebylo zapotřebí žádných sociologických šetření ke zjištění, že celý národ byl rozdělen asi přesně na dvě poloviny. Stačilo položit dotaz na potlačení revoluce v září 1973.

I po třiceti letech byly patrny diametrálně odlišné postoje k hodnocení tehdejších politických událostí. Tehdejší prezident Salvator Allende, marxista, vyvlastnil a kolektivizoval půdu; vyplýtval na různé projekty státní měnovou rezervu. Výsledkem marxistických experimentů byl kolaps ekonomiky, vzrůst nezaměstnanosti, nedostatek zboží i potravin, zavedení přídělového systému a občanské nepokoje. Zkrátka to tam vypadalo jako na Kubě pod vedením Fidela Castra.

11. září 1973 to vzal do ruky generál Pinochet. Jeho armádní jednotky zaútočily na prezidentský palác La Moneda a převzaly moc od prezidenta Allendeho, který byl později nalezen mrtvý (spáchal sebevraždu). Byla vytvořena junta, jejíhož vedení se záhy ujal Pinochet, která okamžitě pozastavila platnost ústavy, rozpustila parlament, zavedla přísnou cenzuru, pozastavila činnost politických stran, zvláště těch, které tvořily Allendeho koalici Lidové jednoty, a znemožnila veškeré legální politické aktivity v zemi.

O této situaci jsem po třiceti letech mluvil s Chilany. Polovina z nich fandila Pinochetovi. („Mohli jsme dopadnout jako Kuba“, „Podívejte se na naši dnešní ekonomickou prosperitu“, „Když se kácí les, tak létají třísky“, „Dobrý komunista – mrtvý komunista“). Druhá polovina pak argumentovala naprosto opačně. („Pinochet na fotbalovém stadiónu nechal zastřelit mého bratra“, „Vraždy a krutost nemohou ospravedlnit žádnou revoluci“, „Pinochetova kontrarevoluce nahrála boháčům, zatímco chudobní jsou na tom dnes ještě hůř“).

Do první poloviny respondentů patřili téměř všichni Chilané - kolegové z gynekologického sjezdu, tu druhou tvořila naše průvodkyně cestovní kanceláře, která pro své marxistické smýšlení přišla o místo učitelky a generál Pinochet nechal zastřelit jejího bratra, pak ještě několik nezaměstnaných v hospodě na ostrově Chiloé. Jinak ve vlaku, v autobuse i v hospodách to bylo tak padesát na padesát.

Nicméně Chile je dnes nejvíc ekonomicky prosperující země v regionu a vysněný cíl ostatních latinskoamerických zemí. Ostatní se na ni dívají asi tak, jako jsme se my před desetiletími dívali na Západní Německo. Jedni tomu Pinochetovi chtějí postavit pomník, druzí chtějí jeho památku navěky zatratit a znectít.

Toto padesátiprocentní rozdělení chilského národa mi krutě vyvstalo na mysli při dnešních vášnivých diskusích pražské kavárny a jejích oponentů, při náruživých bojích komentátorů, kteří blázny s červenými trenýrkami nad Pražským hradem pasují do role bojovníků za Pravdu a Lásku, při sledování žabomyších sporů, kteří slovo „kunda“ v ústech prezidenta považují za sprosťárnu, zatímco v ústech šlechtice - knížete - toto slovo zní roztomile komicky. S hrůzou zjišťuji, že následujeme rozdělení chilské společnosti s pozoruhodnou nápadností.

I naší veleúspěšné sportovkyni, biatlonistce Gabriele Soukalové, stačí k odsouzení prezidenta republiky pouze konstatování, že je „neslušný“, zatímco jeho bývalý oponent v prezidentských volbách Karel Schwarzenberg je „slušný“.

Komentátorovi Práva Josefu Koukalovi, jehož dlouhodobým a jediným tématem je dehonestace hlavy státu, pak stačí už jenom to, že si první dáma opatřila revolver, zatímco paní Koukalová zatím bohužel střílet nehodlá.

Slušnost a neslušnost rozhodně není možno hodnotit pouze verbálními projevy. Novináři a publicisté ať se jdou vycpat s vytečkováváním a vypípáváním. Jejich počínání často připomíná středověké cenzory, kteří nesměli připustit ani slovo „čert“, muselo se říkat „rohatý“ nebo „čerchmant“. Moje babička už i slovo „stehno“ považovala za nemravnost. Dnes už i malé dítě přece ví, že „ho.no“ je hovno. Používat tato slova ve slušné společnosti je neslušné, ale v politickém komentáři (a někdy i v projevu státníka) to prostě sedne „jako prdel na nočník“.

Neslušnost se neprojevuje užíváním „chlupatých slov“, ale jiných nemravných skutků. Třeba zprivatizováním Becherovky za pár korun a jejím následným prodejem s mnohonásobným ziskem. Nebo zprivatizováním bytového fondu zaměstnanců OKD. Hodilo to panu Bakalovi přes 100 miliard Kč.

Pokud vím, tak prezident Zeman nic nezprivatizoval a nevytuneloval, naopak přispívá na Klokánky a na národní dluh. Tak ať už s těmi komentáři o neslušnosti prezidenta odkráčí biatlonistka Soukalová i komentátor Koukal do pr.ele.