Lidé jsou součástí planetárního přírodního systému, a to včetně všeho, co vytvářejí, třeba i dálnic a jaderných elektráren. Mnoho lidí si to nepřipouští a odděluje jakousi nelidskou přírodu a lidskou techniku.

Život v jakékoliv podobě nabírá různých forem a snaží se aktivně měnit vše kolem sebe. Z vnějšího pohledu to vypadá, že smyslem života, a tedy přírody je měnit co nejvíce okolní prostředí. Organismy nejprve změnily složení vody, později pokryly povrch planety hlínou, uhlím, ropou, korálovými útesy, betonem, asfaltem, jaderným odpadem. Organismy se konkurenčně prosazují v prostředí, které se neustále mění, a samy ho také přetvářejí. V dynamice rozvoje žití evoluční systém nekompromisně selektuje méně efektivní druhy a miliony jich mizí v propadlišti planetárních dějin.

Z nadsázkou lze říci, že ochránci „nelidské“ přírody brání plnému dynamickému rozvoji života.

Proč stavíme města, budujeme komunikace, vyrábíme energii? Odpověď je trapně jednoduchá – chceme žít a množit se. Idealisté se snaží hledat nějaký vyšší smysl naší existence. Možná to patří k věci a má to tak být. Mezi takové idealisty patří i ochránci přírody, kteří se snaží zakonzervovat její současný stav.

Všechny ty ideály mají společný základ v prezentaci buď zjevené, či objevené absolutní pravdy, od které odvozují diktát činů.

Reálný ekosystém se však prosadí bez ohledu na snahy člověka, který si naivně myslí, že nějak významně záleží na něm. Přírodní zákony, evoluční systém a jejich vzájemnou interakci člověk nevymyslel a nevytvořil. Pozemský člověk je pouhým evolučním produktem, který může být při změně podmínek smeten z povrchu planety stejně jako mnoho jiných druhů. Může se vyvíjet, přizpůsobovat a přežít, ale nemusí.

Lidský idealismus nemá jen formy náboženské či ekologické, ale i politické a materialistické. Existence všech těchto naivních přesvědčení o znalosti řešení účelu lidského života, včetně snah lidské společenství měnit, zřejmě k vývoji lidského druhu patří. Důsledné uplatňování některých dogmat může mít i významné sebezničující účinky, což zřejmě patří k věci.

Lidské společenství díky humanistickému idealismu postupně vytváří nový problém. Podmínky k přežití a množení se změnily a jsou složitější. Na některých územích počet lidí, kteří jsou schopni bez pomoci druhých přežít a množit se, ubývá a těch, kteří to nezvládnou, přibývá. Není to chyba jedněch ani druhých, je to problém naivní lidské morálky, která ignoruje genetické a evoluční zákonitosti. Ignorování či přímo zakazování může ovlivnit naše myšlení a konání, ale na přírodní zákony nemá vůbec žádný vliv.

Snahy mohou být různé a takzvaně ušlechtilé nebo brutální, což se v důsledku mnohdy sjednotí, ale nastolení rovnováhy je zákonitost, která může mít pouze tři výsledky:

- vyhubení „vyspělejších“ jedinců a návrat k životnímu standardu minulých století
- vyhubení „zaostalejších“ jedinců a růst životního standardu
- zotročení či vyhubení všech efektivněji se rozvíjející cizorodou společností

Někdo může namítnout, že stabilní může být i nějaká mezivarianta prvních dvou výsledků, což je v podstatě surově vyjádřený současný stav. Určitě může fungovat dlouho, ale v důsledku změn vnitřních a vnějších podmínek bude stále labilnější. Vnější podmínky se mění rychleji než vnitřní, a proto lze předpokládat třetí variantu s předehrou ve variantě první. Nutno dodat, že z tohoto pohledu jsou staletí příliš jemným měřítkem.