Asi bych měl začít plným doznáním: miluji svobodu, nenávidím rovnost. Přesněji, miluji svobodu – a proto nenávidím rovnost. My lidé jsme nestejní, jsme odlišní, lišíme se od sebe v talentech, nadáních, schopnostech, zálibách.

Prostě nejsme identičtí. Tudíž čím větší máme svobodu, tím více můžeme své přirozené nestejnosti projevovat a tím větší majetková nerovnost ve společnosti nastane.

A je to tak v pořádku. Nerovnost je přirozená, rovnost je umělá. Ve společnosti se vždy spontánně ustaví nerovnost, nikdy rovnost. Tu lze ustavit jedině státní intervencí, diktátem, donucením. Sama nikdy nevznikne.

Rovnost znamená stejnost, nudu, šeď. Nemám ji rád ve sportu, nemám ji rád v kultuře, nemám ji rád v životě. Co mám rád místo ní, co je jejím opakem? Výtečnost. Ta je opakem rovnosti. Pokud ve sportu jsou si všichni rovni – jsou stejní – veškeré vzrušení ze hry se vytrácí. Pokud v umění jsou všichni rovni-stejní – stejně malují, stejně zpívají – je tu šílená nuda. To, co chceme místo ní, jsou výkony, výtečnost, bravura.

Přesto je rovnostářství jednou z nejsilnějších ideologických vášní dneška. Jednou z jeho aktuálních mánií je mantra „stejný plat za stejnou práci“ mezi muži a ženami. Tvrdí se nám, že ženy dostávají za stejnou práci nižší mzdu než muži, a to je prý nespravedlivé.

Uveďme toto tvrzení na pravou míru. Ano, ženy jako celek mají nižší příjmy než muži jako celek. Ale to proto, že ženy více než muži pracují na nižší než plné úvazky. Když se však podíváme na jednotlivé profese, vidíme, že platy mužů a žen se zase až tak moc neliší.

Pokud jde o státní sféru, tam jsou platy tabulkové a tudíž mezi ženami a muži se neliší vůbec. Platy jsou ve státní sféře naprosto rovné, stejné pro muže i ženy.

Pokud jde o sféru soukromou, ta je, no ano, soukromá, takže tam jsou platy dané vzájemnou dohodou zaměstnavatele a zaměstnance či zaměstnankyně; a jak jsou vysoké či nízké, do toho někomu třetímu nic není. Redaktoři Českého rozhlasu neví, jaký já mám měsíční příjem a já zase nevím, jaký měsíční příjem mají oni. A je to tak správně. Zato o našich příjmech má naprostý přehled náš společný „přítel“, daňový úřad.

Existuje objektivní důvod, proč ženy mají v průměru nižší příjmy než muži, daný samotnou lidskou přirozeností; biologií a fyziologií člověka. Na vzniku nové lidské bytosti, dítěte, se stejnou mírou podílejí muži i ženy, otec i matka. Plození potomka je společná, rovná aktivita.

Ale momentem zplození vstupuje do života nestejnost, nerovnost: to žena, nikoli muž, dítě devět měsíců ve svém lůně nosí. Žena, nikoli muž, dítě rodí. A žena, nikoli muž, primárně o novorozence pečuje.

Žena se v tomto období svého života samozřejmě nemůže naplno věnovat zaměstnání, neboť má práci odpovědnější a náročnější. Čtyřiadvacet hodin denně. A proto si zaslouží speciální ochranu.

Nejde o to, aby ženy i muži měli rovné, stejné platy, ale jde o to, aby muž, když je jeho žena doma s malým dítětem, vydělával dost na to, aby uživil celou svou rodinu. Nejde o to, aby muži i ženy dogmaticky měli stejné, rovné platy, ale jde o to, aby rodiny jako celek měly příjmy dostatečně vysoké na uživení všech svých členů.

Jak věděli už moudří lidé všech doba a věků, ve správně uspořádané polis hlavní referenční jednotkou není vykořeněný, atomizovaný jednotlivec, nýbrž rodina.