V devatenáctém století zavedl Otto von Bismarck funkční systém sociálního zabezpečení pro lidi neschopné výdělečné práce z důvodu stáří nebo nemoci. Říkám funkční, protože tehdejší průměrný věk dožití byl asi pětapadesát let a do důchodu se odcházelo v sedmdesáti. Pro srovnání – dnes by železný císař Otto navrhoval odchod do důchodu v pětaosmdesáti, ale samozřejmě by tento nápad nikdy neprosadil, protože by ho nikdo nevolil.

Ve dvacátém století, jak evropská společnost bohatla, se původně jednoduchý systém státní sociální podpory postupně proměňoval ve složitý systém státní sociální péče.

Ve století jednadvacátém se zdá, že systém sociálních požitků pomalu ale jistě degeneruje v systém sociální přežitků.

S poměrně cynickým termínem „přežitek“ přišla nedávno sociálnědemokratická ministryně Marksová, když odvážně konstatovala, že vdovský důchod je „přežitek“ z doby první republiky. „Je mi jasné, že je to trochu rouhavá myšlenka, přesto ji vyslovím nahlas. Například vdovské důchody vnímám coby prvorepublikový přežitek. Věřím, že někdy v budoucnosti budou zrušeny,“ uvedla ministryně Marxová.

Trochu bych se té první republiky zastal, a vlastně i paní ministryně. Mám ve své knihovně svazek prvorepublikových zákonů a dikce tehdejších sociálních opatření na mě působí velmi střízlivě a logicky, což je v ostrém kontrastu s tím, jak na mě působí sociální legislativa v roce 2015.

Dokonce si myslím, že bychom se dnes měli pomalu vracet do doby první republiky, začít postupně redukovat příliš dlouhý seznam a marnotratně plošné zacílení sociálních dávek. Proč? Protože není třeba starat se o lidi od kolébky po hrob, resp. potřeba to je, ale neměl by to dělat stát, nýbrž rodina.

Požitkem první republiky bylo nenechat lidi v neřešitelné situaci bez pomoci státu. Přežitkem dnešní doby je pomáhat i těm, kteří to nepotřebují, protože svoji situaci zvládnou sami, když se budou víc snažit a přestanou si myslet, že mají právo na vysokou životní úroveň.

Sociální služby čeká novela zákona. Jejich počet se bude pravděpodobně redukovat. To je správný směr, ale skutečnou změnu přinese pouze nová společenská atmosféra, v níž bude ostudou spoléhat na stát, dokud jsem nevyčerpal všechny možnosti pro to, abych byl soběstačný, a naopak – nestydět se požádat o pomoc, pokud přes veškeré úsilí nejsem s to zvládnout svoji náročnou životní situaci.

Základními cíli welfare state (sociálního státu) by mělo být zajišťování prosperity a omezování chudoby. To pořadí není náhodné. Nejprve si musíte něco vydělat, a pak teprve můžete něco dělat, třeba omezovat chudobu, nemoci, nezaměstnanost, závislost a sociální izolaci. To platí pro stát i jednotlivce.

Paní ministryně „věří“, že přežitky v našem sociálním systému budou jednou zrušeny. Já zase věřím, že se najdou politici, kteří ty přežitky identifikují a prostě a jednoduše je zruší. Nejen proto, že jsou nemoderní, ale hlavně proto, že na psychiku občanů působí demotivačně a na ekonomiku státu destruktivně.