Podle průzkumů veřejného mínění prý v naší zemi mírně stoupá počet lidí, kteří se hlásí k víře v Boha. Na první pohled by se mohlo zdát, že jako křesťan bych z toho měl mít radost. A tak trochu ji mám, ale opravdu jen trochu. Zajímavé by bylo zkoumat, proč se o něco více lidí než dříve přiklání k víře, a co to pro ně vlastně znamená. Sekulární lidé většinou nerozlišují mezi vírou jako životním postojem a vírou jakožto názorem, tedy mentálním přitakáním některým tvrzením, v tomto případě především tvrzení, že je nad námi nějaký Bůh.

Pokusím se vyslovit určité domněnky, co za tímto vývojem je. Předem upozorňuji, že jsou to pouhé domněnky. Uvítal bych nějaký průzkum veřejného mínění, který by je potvrdil či vyvrátil. Berte následující myšlenky jako pokus vyvolat diskusi o tomto fenoménu.

Jedním z faktorů patrně je, že politici mnohem častěji než dříve hovoří o „žido-křesťanských kořenech“ naší civilizace. Představitelé Evropské unie se před lety tvrdě bránili pokusům dostat zmínku o těchto kořenech do unijních dokumentů. A mnozí z nás pamatují, že italský politik Rocco Butiglione se nesměl stát evropským komisařem jen proto, že byl praktikujícím katolíkem, který se netajil svou vírou.

Mezitím ovšem v Evropě narostlo napětí, které je důsledkem migrace z muslimských zemí. V některých západoevropských zemích chodí již více lidí do mešit než do kostelů. Nechuť vůči islámu vedla zřejmě některé lidi k jakémusi rozpomenutí, že jsou vlastně „křesťané“. Do kostela sice nechodí, Božím slovem se neřídí, ale vědí o svých „žido-křesťanských základech“. Evropské společnosti se štěpí po linii vztahu vůči migrantům. Liberálové se pochopitelně k islámu nehlásí, nicméně počítají s muslimskými hlasy, a na druhé straně se formuje protiimigrační fronta, která chce posbírat hlasy křesťanské.

Je jistě docela dobře možné, že někdo se v této situaci začne zabývat otázkou, co to to křesťanství vlastně je, a jaké jsou ty „kořeny“ nebo „základy“ naší civilizace, a přitom se setká s Bohem a nalezne skutečnou víru. Nicméně domnívám se, že to budou vzácné výjimky a že většinou se lidé spokojí jen s obecným přihlášením ke křesťanství, asi jako se k němu hlásí Vladimír Vladimirovič Putin.

K „růstu víry“ ale může přispívat ještě jiný faktor, a řekl bych, že ten je mnohem závažnější a nebezpečnější, a radost z něj nemám žádnou.

Tím faktorem je rostoucí nedůvěra vůči vědě.

Tato nedůvěra má několik různých kořenů. V něčem je oprávněná, v něčem neoprávněná.

Jedním kořenem je pavěda. Za vlády komunismu se propagoval „vědecký světový názor“. Automaticky se předpokládalo, že ten názor je správný, protože je vědecký. A protože komunisté měli vědecký světový názor, měli (dle svého mínění) obrovský náskok před „nevědeckými“ názory západních akademiků, publicistů či politiků. Jak to dopadlo, víme.

Komunističtí potentátové mohli svévolně celé obory prohlašovat za „buržoazní pavědu“, a když se netrefili, neuvěřitelně na tom prodělali. Například propásli nástup kybernetiky a náskok Západu už nikdy nedohnali. Za buržoazní pavědu považovali i sociologii a psychologii.

Paradoxně ovšem v současné době na Západě skutečné „pavědy“ kvetou. Zejména v oblasti humanitních věd, ale díky politice pronikají třeba i do medicíny. Lékaři dobře vědí, že jsou pouze dvě pohlaví a že celé to bláznění ohledně nekonečného množství genderů je nesmysl. Jenže jde o peníze a o politiku, a tak si to (až na výjimky) nechávají pro sebe. Důsledkem je, že mladí lidé si nechávají odoperovávat funkční orgány a vytvářet umělé nefunkční orgány. Je v tom obrovský byznys, ale nebude trvat dlouho a bude zřejmé, že tisíce lidí se takto ocitly ve slepé uličce. Mnozí lékaři to vědí, ale mlčí. Lidé, kteří nepřišli o zdravý selský rozum, pozorují, jakéže to „vědy“ vedou k takovýmto koncům, a upřímně řečeno, nedivím se jim, že se mezi nimi projevuje „nedůvěra k vědě“.

Zde si za současný stav a rostoucí nedůvěru k vědě mohou „vědci“ sami.

Jsou tu ale i jiné důvody. Jedním z nich je, že mnohé vědecké obory se rozvíjejí úžasnou rychlostí. Pak ovšem není v silách jednotlivce vůbec nějak pojmout všechny souvislosti a předvídat důsledky. Tento prudký rozvoj vědy přeje specialistům. Kdo z obyčejných smrtelníků třeba chápe, jak funguje počítač nebo jak se vyrábí čip? Jistě, i laik si o tom může mnoho nastudovat, ale pak zase nebude vědět moc o nanotechnologiích nebo klimatických změnách nebo biodiverzitě. Prostě když se pustíte do studia kteréhokoli skutečně vědeckého oboru, jednoduše vám nezbude ani čas, ani kapacita, abyste prozkoumali nějaký další. Poznatelný svět díky vědeckému bádání expanduje. Nechtěným, leč nevyhnutelným důsledkem je, že světu rozumíme stále méně. To se promítá i do praktického života. Starou škodovku jste si mohli při troše zručnosti opravit sami. Stejně tak třeba vysavač. Superb si sami neopravíte – pokud nejste opravář superbů. Čím méně rozumíme fungování tohoto světa, tím více věříme konspiračním teoriím. Proto stoupá počet lidí věřících, že země je placatá. Konspirační teorie ne sice vždy, ale hodně často pracují s představou, že to tady všechno „někdo řídí“ (Bilderberg, Židé, svobodní zednáři, mimozemšťani, Soros). Svět je stále tajemnější, proto mnozí věří tomu, že „nad náma něco musí bejt“. Obávám se, že právě díky tomuto vývoji je letos o dvě procenta víc „věřících“ než před dvěma lety. Důvod k radosti z tohoto vývoje však nevidím.

Vítězí-li tajemnost, k moci se snáze dostávají šarlatáni. Někdy mám pocit, že klasický pravověrný křesťan působí v současném světě jako nudný racionalista a pragmatik.