Když jsem v květnu končil svůj článek o pěstounské péči slovy „A až vám ujedou nervy a dopustíte se nějaké chyby, všichni řeknou, jak vám někdo mohl svěřit děti do péče“ netušil jsem, jak dalece mohou vyznít. Nechci vůbec diskutovat o tom, zda jsou Rosnerovi vinni týráním či nikoliv. Na to nemám dost informací. Ani je neznám. Chci celý problém posoudit z celkového rámce, ve kterém je v ČR vykonávána pěstounská péče.

Takže nejdříve účastníci celého příběhu do doby nastartování průšvihu. Na jedné straně Rosnerovi s jejich až nezdravou snahou pomoci opuštěným a postiženým dětem, na straně druhé sociální pracovnice /pracovník/, která je má na starosti, psycholog či psycholožka, účastníci aktivu, kteří vybírají rodiny k potřebným dětem, soudce /soudkyně/, který jim děti svěřil, tedy hezkých pár profesionálů, kteří situaci připravili.

Z mého pohledu profesionálního pěstouna hned na začátku říkám, Rosnerovi se dostali do situace, kterou nemohli zvládnout. Zavinili to lidé, kteří to měli vidět, protože to je jejich práce. Práce s dětmi z ústavu je diametrálně odlišná od výchovy vlastních dětí, u postižených dětí to platí dvojnásob. Většina takových děti ve vaší rodině má to, co jsme s manželkou nazvali „biologicky nepředpokládané reakce“, a stejný je i pohled dětí na náhradní rodiče. To je věc, která vás stojí hrozně moc sil a kterou znají jen lidé, kteří se pěstounstvím zabývají. Tvrdím, že všichni odborníci, kteří se okolo pěstounské péče točí, aniž by ji vykonávali (a často i dělají slušnou kariéru), nevědí mnoho. Jejich informace jsou jen zprostředkované, často velice (i záměrně) zkreslené a bohužel i zidealizované. Budu-li vycházet z informací médií o počtu dětí v rodině, jejich postižení a zdravotním stavu pěstounů, ptám se na následující: Jak je možné, že se jedna rodina stará o tolik problematických dětí? Kdo to umožnil? Jak to, že pěstouni při uvedeném počtu dětí a zdravotních problémech neměli asistenty (nikde to nebylo uvedeno), jak často do takto zatížené rodiny chodil psycholog, aby posoudil stav zejména pěstounů? Odpověď bude zhruba následující: Každý na ně kašlal a vzhledem k chaosu v legislativě to nikomu nevadilo. A tak došlo k situaci, kterou ta nešťastná rodina nemohla ustát (otázkou je, kolik dalších pěstounských rodin se nalézá v podobné situaci). Pěstounovi se veřejnosti těžko vysvětluje problématika jeho činnosti. Je velmi specifická, hodně o pocitech, a vysvětlit, čím je tak vyčerpávající, je téma na knihu, ne na článek.

A ještě k hlasům, které za vším vidí peníze. Dost jsem o tom napsal již minule. Pokud budete tvrdit, že to Rosnerovi dělali kvůli penězům, přečtěte si, jak žili, a porovnejte to s vlastním životem. Taky si uvědomte, že děti opustí jejich rodinu (nebo zůstanou a opustí ji jen státní peníze), oni budou mít třeba 7 let do penze, za sebou dejme tomu 30 let jako pěstouni a co s tím dál? Kdo je asi zaměstná?

Děti Rosnerových teď budou vyšetřovat odborníci, aby zjistili pravdu. Naše děti taky vyšetřovali odborníci. O jednom z nich se shodli, že je na hranici mentální retardace a i zvláštní škola bude problémem. Chodí do normální a učí se výborně. Proč to o ní řekli? To jsme poznali až po roce. Byla to její póza a hrála ji výborně. V ústavu měla díky této póze vynikající servis. Měla také odborníky diagnostikovanou enurézu. Za tři měsíce u nás jsme přišli na to, že se počůrává schválně a bylo po enuréze.

Závěrem bych předestřel dvě možnosti. Pokud v Rosnerově rodině docházelo ke skutečnému týrání, spoluviníky jsou všichni, kteří měli nad takto strašně zatíženou rodinou vykonávat dohled. Jejich děti nežily v uplynulých 25 letech ve vzduchoprázdnu a signálů muselo být dost. Jedná se tedy o klasický (v případě pěstounské péče zcela běžný) případ selhání státního aparátu.

Možnost druhá, v rodině došlo k seřezání puberťáků a v tom případě došlo k tragickému omylu, podnícenému obecnou hysterií kolem výchovy dětí, a k selhání soudce.

Ve Vysoké Srbské 4. srpna 2008