Pokusit se vyjádřit k tzv. romské otázce a vyhnout se při tom nařčení z nejrůznějších ismů, a na druhé straně pro samou politickou korektnost vlastně neříci vlastně nic nebo nic nového, není zrovna jednoduché. Ale přesto.

Za korektní se v první řadě považuje bez pochyb brát jako fakt, že Romové jsou zde vystaveni rasismu, pořádají se pogromy, jsou ponižováni a to vše pouze kvůli barvě své kůže. A dokonce se zdá, že čím vzdálenější kdo je konfliktům dvou etnik, tím jasněji ve věci má: jasno tak o českém rasismu mají v Evropské unii a na americkém ministerstvu zahraničních věcí. A za přispění romských politických azylantů i v Kanadě a Anglii.

Za příklad latentního bílého rasismu je pokládán neúměrný počet romských dětí ve zvláštních školách, a je to také skutečně počátek jejich nízké úrovně vzdělanosti, na niž navazuje masová romská nezaměstnanost, s ní spojená nízká životní úroveň, závislost na sociálních dávkách - s nevraživostí sledovanou bílou většinou - vše spojené s přebýváním kdesi na a za okrajem společnosti. Obrazně i doslovně.

Na druhé straně – a měli jsme mnohokrát možnost se o tom přesvědčit na vlastní oči – protiromské násilnosti existují reálně, přičemž se dá ovšem konstatovat, že násilí se projevuje na obou stranách. Akce zkrátka plodí reakci. Ale takové uhlazování příčin konfliktů nikam nevede.

Počátek totiž není v jednotlivých konfliktech, ani v jejich konkrétních nebo i obecnějších příčinách, a dokonce ani v těch zvláštních školách.

Je to v něčem jiném. Stačí si pro začátek položit otázku, zda Romové považují a považovali vůbec Československo a Českou republiku za svůj stát. Jakpak se Romové chovali za války, kolik z nich, řekněme úměrně počtu obyvatel – bylo členy zahraničních spojeneckých armád, na Západě či na Východě – a kolik z nich se zapojilo do domácího odboje. A kolik do protikomunistického, kolik uteklo přes zadrátované hranice, kolik jich bylo mezi disidenty. Nebo odjinud: kolik Romů a kdy reprezentovalo Českou republiku třeba na olympijských hrách anebo v jakémkoli sportu, anebo proč alespoň na okresní úrovni neexistuje romská jedenáctka, která by to těm bílým natřela konečně někde jinde než v hospodě.

Ale někteří možná vlastenci skutečně byli.

Ale pak, prosím, po čem jsme to poznali?

A tady jsme podle mého názoru u jádra věci: Romové žijí ve světě s jinou morálkou, jinými tradicemi a kulturou a ta druhá morálka většinové společnosti a její kultura je jim nejen cizí, ale lhostejná a k ničemu je v jejich pojetí nezavazuje. Nejde o barvu kůže, jde o rozdílné pojetí toho, co je správným chováním v jejich pojetí a co v pojetí okolní většiny. Žijí zkrátka svou, jinou morálkou, ve svých klanech nebo širokých rodinách a ti ostatní – gadžové – jsou pro ně jenom gadžové. Nic jiného. Jsou to lidé cizí, jiní a vůči nim je dovoleno to, co není dovoleno vůči vlastním – jsou zkrátka ti ne naši, a tak se dá lehce poznat, kdo jsou naši a kdo ti cizí – zkrátka ti bílí. Neboli jestli tu někde existuje rasismus, jakože masově existuje, pak je to především rasismus romský. Romové jsou tady rasisty, a ne bílá většina – nebo alespoň velká většina této většiny. To je podstata věci.

A pokud jde o romské děti ve zvláštních školách, můžeme nabídnout hypotézu založenou na dávno známém faktu, jak je pro vývoj dítěte a člověka důležitý jeho vývoj v prvních letech života – už v prvním roce, v prvních měsících, ba dnech. Že je třeba se tomu dítěti věnovat – fyzicky, ale také psychicky – od hlazení až po čtení pohádek, zkrátka věnovat vlídnou pozornost přinejmenším. A když se to ani vzdáleně nedělá, když začíná žít bez této nezbytné láskyplné pozornosti, vyrůstá dítě psychicky i citově zanedbané, deprivované. Tudíž je docela pravděpodobné, že romské děti nepadají do zvláštní škol proto, že by byly intelektuálně podprůměrné – ale jednoduše jsou odmala sociálně a výchovně zanedbané - tedy alespoň z hlediska bílé morálky. Z hlediska romské morálky však zanedbané nejsou, jsou zcela v pořádku. A znovu jsme u konfliktu morálek. (Ostatně Židé jsou také odlišnou rasou a nevidíme, že by byli vystavováni útokům, persekuci, že by jejich děti chodily do zvláštních škol. Mnohem spíše chodí na školy vysoké.) Proto také od Romů neslýcháme kritiku do vlastních řad, kritiku svého chování – protože z hlediska jejich morálky je docela v pořádku.

Tedy dokud budou romové rasisty nebo alespoň dokud svůj rasismus budou nejrůznějším způsobem dávat najevo přinejmenším pohrdáním pravidly chování, které považuje za správné bílá rasa, pak konflikty nepřestanou. Můžeme si lehce odpovědět, že k tomu nikdy nedojde.

Vězme tedy, že řešení neexistuje.Můžeme pomoci někomu, desítkám, stovkám z nich, kteří chtějí z jejich rasistického vnímání okolí uniknout – a přesto si zachovat něco z asi originálního romského vnímání světa – ale v jejich půlmilionové komunitě to neznamená a nebude znamenat nic. Lze nanejvýš vyžadovat striktní dodržování zákonů na obou stranách. To je tak všechno.

Romové jsou prostě rodinně, klanově a skupinově se odlišujícím se etnikem – které se za tisíc a více let nezměnilo – ale také se měnit nechce.Tudíž takovými zůstanou, i kdyby se ti politicky nejkorektnější a třeba celá Evropská unie na hlavu postavili.

Problém, který nemá řešení, vlastně není problém.

Je to prostě jen fakt.