Kde se tu vzali?

V diskusi o mých "romských" článcích na Neviditelném psu se objevila věta, kterou tak dobře znám z rozhovorů o Romech: "Ať táhnou, odkud přišli!" Člověk, který - zpravidla vztekle - vznáší tuto námitku, zpravidla netuší, odkud vlastně přišli.

Ne, v tomto článku se nebudu obšírně zbývat dějinami Romů. Poukáži jen na několik skutečností z posledního století.

Romové byli pronásledováni po staletí zpravidla v celé Evropě. Měli ještě méně práv než Židé. Jestli Evropa měla nějaký národ, který jako celek musel žít psaneckým životem, byli to právě Romové. Pokud si někdo myslí, že jejich problémem je, že nechtějí pracovat, ať se zamyslí nad tím, zda po staletí pracovat mohli. Zda mohli vlastnit majetek. Zda mohli vlastnit půdu. Zda mohli zastávat nějaké úřady. Zda se jich někdo někdy zastal.

Devatenácté století přineslo přece jenom určitou humanizaci. V meziválečném Československu žili Romové, z nichž se většina integrovala do tehdejší společnosti. Kdyby společenský vývoj, který začal již za Rakouska-Uherska, mohl pokračovat dále ještě několik desetiletí, přinejmenším v Čechách a na Moravě by dnes Romové byli do společnosti zcela integrováni.

Tento vývoj byl přerušen Mnichovem a zánikem tehdejšího Československa. Během protektorátních let bylo devadesát procent českých Romů vyhubeno, a to nikoli pouze zásluhou Němců, ale za vydatného aktivního přispění Čechů. Sběrný tábor v Letech byl spravován Čechy. Byli to Češi, kdo "odsunul" Romy na jistou smrt do Němci řízených koncentráků.

Češi se na Romech krutě provinili a nikdo jim to neodpáře. Jediným řešením je národní pokání, omluva a prosba za odpuštění. Místo toho nejvyššího symbolický představitel českého státu, prezident Václav Klaus, mudruje nad tím, že Lety nebyly koncentračním táborem v pravém slova smyslu. Jako kdyby tato otázka stovky, ba tisíce Romů, kteří tam zahynuli, nějak zvlášť zajímala.

Omlouvám se všem, kteří se mnou nebudou souhlasit, ale musím napsat něco, co vidím jako důležité pro pochopení toho, co následovalo. Jsem přesvědčen, že "autorem" národů je Bůh a že národy zde existují, dokud Bůh chce. A někdy se dějí zvláštní věci.

Evropská civilizace po staletí pronásledovala také Židy. A když bylo na dosah "konečné řešení" židovské otázky, zase se to nějak nezdařilo. A nyní mají Židé vlastní stát, byť maličký. A atomovou bombu.

Byl jsem jednou napomenut, že bych neměl mluvit o evropské civilizaci, ale o Němcích. Ti přece chtěli Židy zlikvidovat, kdežto některé evropské národy jim pomáhaly. Přesto znovu tvrdím, že provinění na Židech není jen záležitost Němců. Antisemitská byla většina Evropy - od Španělska po Rusko. Nicméně národy, které Židům pomohly, Bůh po válce odměnil nebývalou prosperitou.

Nuže, Evropa se do značné míry svých Židů zbavila. A dostala muslimy. Vyhubila značnou část těch, kteří se svých práv hlasitě nedomáhali a přitom byli pro evropskou kulturu značným přínosem, a dostala ty, kdo se svých práv hlasitě domáhají a evropskou kulturu chtějí zničit.

Slyšeli jste to, o těch Božích mlýnech? Pomalu, ale jistě.

Vraťme se však k Romům. Po válce byl tedy problém českých Romů vlastně "vyřešen". Naprostá většina Romů, kteří žijí nyní v České republice, přišla ze Slovenska. Místo neproblematických Romů přišli Romové velmi problematičtí, co si budeme namlouvat.

Mají táhnout, odkud přišli?

V šedesátých a sedmdesátých letech byly slovenským okresům přiděleny české okresy, do nichž měli být přesídlováni slovenští Romové. Ve státním rozpočtu byly na toto stěhování národů vyčleněny značné finanční prostředky. Ptal se někdo Romů, jestli se jim to líbí? Tehdejší vláda dělala řadu rozhodnutí, kdy se ani "bílých" neptala, zda se jim to líbí.

V oněch dobách jsem se o romskou problematiku zajímal a vím, jak to s tím přesídlováním vypadalo. Nějací slovenští okresní načalnici přišli za Romy a řekli jim, že v Čechách na ně čeká nové bydlení a práce. Jestli se dobře pamatuji, Romové dokonce dostávali na toto stěhování nějaké peníze v hotovosti. V některých případech Romové skutečně odjeli do Čech, zjistili, že věci nejsou zdaleka tak růžové, jak jim bylo vylíčeno, a po pár týdnech se vrátili zpět na Slovensko. Jenže své velmi skrovné příbytky, často jen ubohá stavení z vlnitého plechu či z tvárnic, našli buldozery srovnané se zemí.

Skutečnost je ovšem taková, že většina jich v Čechách zůstala. Jak by také ne - rasismus na Slovensku byl mnohem otevřenější a surovější než v Čechách.

Ne, Romům se nezbavíme. Chceme-li vyřešit romskou otázku, musíme Romům zkrátka pomoci. Znovu opakuji, co by mělo být cílem: Dosáhnout toho, aby Romové chtěli a mohli pracovat, aby se chtěli a mohli sami o sebe postarat, aby chtěli a mohli dobře spravovat svůj majetek. A znovu opakuji, že k tomuto cíli povede dlouhá, předlouhá cesta. Romskou otázku nevyřešíme žádným jednostranným aktem české většinové společnosti. Ať chceme nebo nechceme, je to náš společný úkol. Proto my Češi velice potřebujeme, aby povstala romská reprezentace.

Že nás to bude stát hodně peněz? To si pište! Bude to stát hodně peněz tak jako tak. Ať to půjde po dobrém, nebo po zlém. Buď je zaplatíme za romské asistenty, při financování nultých tříd pro romské děti, podporováním nevládních organizací, v nichž budou pracovat stovky dobrovolníků snažících se Romům pomoci, nebo je zaplatíme za vyšší počet policistů a soudců, financováním boje s drogami, budováním věznic a placením jejich ostrahy. Pokud se Čechům podaří Romům skutečně pomoci, budou mít sami ze sebe lepší pocit. Což nám nedodalo určité sebevědomí, že jsme se dokázali slušně rozvést se Slováky, když se nám to nepodařilo s Němci? Alternativou je eskalace násilí v této zemi. To není nikdy dobré. Zeptejte se v Severním Irsku.

Bohužel, čas pracuje proti nám. Proti Čechům i Romům. Nejvyšší čas něco dělat. Co konkrétně, o tom v příštím článku.

(psáno 16. prosince 2006)