Neviditelný pes

SPOLEČNOST: Romové

26.10.2011

Etnikum nepřizpůsobivé v negativním i pozitivním slova smyslu

Nejraději bych psal nikoli etnikum nýbrž národ, ale dnešní evropští Romové bohužel nesplňují dosti kritérií tohoto pojmu. (Aby byl národ objektivně národem, nemusí splňovat všechna, stačí právě jen dostatečný počet v dostatečné kvalitě. Např. Katalánci, Baskové, Rétorománci, Kurdové, Rusíni, Valoni ani Vlámové nemají vlastní stát, Židé po staletí dokonce žili v diaspoře a kromě mrtvého bohoslužebného jazyka /starohebrejštiny či biblické hebrejštiny/, který nezná ani dnes zdaleka každý Žid, národy neměli anispolečný dorozumívací jazyk, málokterý Ir umí Irsky a málokterý Welšan welšsky, o Skotech nemluvě; přesto jde vesměs o obecně uznávané národy).

Romové nejenomže nemají stát ani souvisle osídlená území či alespoň města; napříč Evropou se mezi sebou romsky spolehlivě nedomluví; téměř nemají média, školy, náboženství atp. ve svém jazyce. Víceméně na folklor je omezena romská kultura, vedle náboženství chybí i vlastní mytologie a ovšem i historické povědomí, natož Romy psaná historiografie.Mají sice jisté vědomí identity a jsou – vzhledem ke staletím diaspory - neuvěřitelně málo asimilovaní s okolními národy.

Pokud vím, neexistuje romská instituce, která by garantovala jednotný spisovný jazyk. Národy, které přijaly "náboženství knihy", tedy judaismus, křesťanství a islám, spěly nutně ke spisovnému jazyku, protože příslušné církve potřebovaly dříve či později fixovat své pravdy v národním jazyce; ten liturgický, srozumitelný jenom kněžím, nestačil. Co se hlásalo, muselo se zapisovat, i kvůli unifikaci. V euroamerické civilizacije jedním z klíčových znaků národa bible v národním jazyce. (Proto např. francouzští misionáři pořídili Vietnamcům jejich verzi latinky, v které dodnes píší.) Literární funkce spisovného jazyka je historicky sekundární a zápisy folklorní slovesnosti dokonce až terciární. Primérně s náboženstvím souvisí i snaha o gramotnost, tedy především o schopnost číst Knihu. Věřící, kteří číst nedovedou (nebo ne v příslušném jazyce), mohou slyšet "slovo Boží" jenom v kostele. Ostatní jsou nevěřící, ti gramotnost alespoň z náboženských důvodů nepotřebují.

Kultura artikuluje národ, jazyk artikuluje kulturu. Romové sice kulturu mají (slovesnost, hudbu, tanec, výtvarné umění) ale vždy jenom částečnou, nepokrývající celý rozsah toho kterého druhu umění nebo jeho funkční oblasti. Např. ve folkloru chybí lidová architektura ve velkém (domy) i v malém (jejich zařízení); nikde též nenajdete romský hřbitov, protože nikdy žádný neexistoval. To vše (a mnohé jiné) souvisí s kočovnictvím.Romové jsou v některých státech uznáni jako národ (paradoxně poprvé ve 30. letech v SSSR), někde mají i vlastní rubriku při sčítání obyvatel, do které se ale často nehlásí, i když je sčítání anonymní, tedy jasný důkaz nevůle po konstituování vlastního národa. Proto také nemůže být přesný přehled o jejich počtu. V demokraciích mají jako jednotlivci samozřejmě plná občanská práva, mj. hlásit se k libovolnénárodnosti, dokonce i neuznávaní či neexistující (srov. např. naši Moravané), ale přinejmenším u nás je v komplexnosti k vlastní škodě nepříliš využívají – především právo na bezplatné vzdělávání.

+

Do Čech přišli Romové ve 14. stol., ovšem ti, kteří u nás žijí dnes, nejsou jejich potomky. Čeští Cikáni (české pojmenování Cikáni bylo odvozeno z řeckého Athiganoi) byli za války nacisty velice důsledně prakticky vyhubeni, přežil jen zlomeček. DnešníRomové, kteří jsou občany ČR (označení Romové bylo zavedeno roku 1968), jsou z95% ti, kteří k nám poválce přišli ze Slovenska, z Maďarska, z Rumunska i odjinud, resp. jejich potomci.

Naši, ale ani slovenští Romové nemají vlastní školy a o ty ostatní většinou moc nestojí. Mají i minimum dalších kulturních institucí. Nejsou národní církve, spolky, kluby (včetně sportovních), galerie, profesionální divadla (v Košicích je jeden soubor), nakladatelství, vědecké instituce, mají minimum periodik, je jediné Muzeum romské kultury v Brně, málo je stálých romských hudebních či tanečních těles, ať už amatérských nebo profesionálních. Prakticky chybí vlastní, k romství se hlásící inteligence, technická, přírodovědná i humanitní. Pro srovnání: Židé, Arméni i Řekové, národy tzv. klasické diaspory, měli mnohé z toho již před staletími, Židé v Habsburské říši měli soukromé školství a všeobecnou gramotnost (alespoň mužů) podstatně dřív, než to stát nařídil ostatním. Romové se většinově nehlásí k žádné církvi (což jinak v historii Evropy mnohým národům částečně suplovalo neexistující státnost (Poláci, Finové, Irové, pobaltské národy, národy bývalé Jugoslávie).

Romové jako societa nemají standardní sociologickou stratifikaci, tedy, rolníky, řemeslníky, dělníky, úředníky, učitele, vědce, umělce, politiky atd. V tom smyslu ovšem Češi koncem 18. století národem také nebyli a Slováci ještě počátkem XX. stol. rovněž ne. Důležitější než momentální stav je ale vývojový trend, spění za jistým, obecně sdíleným ideálem. Otázka tedy nezní: "Jsou Romové národ?", ale: "Chtějí Romové být (stát se) plnohodnotným a plnoprávným národem? A pokud většinově ano, jsou toho schopni?" Popřípadě: Chceme my, majoritní společnost, aby Romové byli národem? Chceme je k tomu "dostrkat"? Jsme ochotni jim v tom pomáhat?Myslíme si, že by to bylo pro ně a pro nás dobré nebo naopak převažují pozitiva asimilace?

+

Spontánní i úředně podporovaná asimilace tu běží už nejméně sto let. Režimy se střídají, oficiální řešení romské (cikánské) otázky se mění a výsledky jsou chabé. Problém zůstává a vzhledem k relativně vyšší natalitě spíše narůstá. Zdá se, že Romové nikdy nestáli a ani nestojí o nějaké "národní sebeurčení", o svůj vlastní stát. Představitelná není dokonce ani romská samosprávná obec (počátkem 50. let byl učiněn nakonec neúspěšný pokus o romský samosprávný "okres" na Osoblažsku).

Parazitismus jako životní styl

Romové se většinově jeví jako komunita, která má jednostrannou percepci kategorie času, do minulosti i do budoucnosti; žijí a uvažují povýtce v prézentních hodnotách. Mlhavé je ponětí o vlastní historii (o jejich původní situaci v Indii a důvodu a průběhu jejich příchodu přes Persii do Evropy). Povětšinou nemají zájem investovat čas, námahu nebo dokonce peníze ani do seznamování se s vlastní minulostí, ani do plánování a přípravy budoucnosti. Příznačné: Romové tradičně neopominou žádnou legální (často bohužel i nelegální) aktuálnípříležitost k okamžitému zisku, ať je to sběr (popř. krádež) a prodej čehokoli nebo možnost získat peníze z veřejných prostředků. Relativně vyššíspolečenský parazitismus Cikánů je historiky objektivně doložen už v 16. století.

Mnohý, kdo poznal Romy z blízka, se setkal u některých se zkreslenou, v podstatě rasistickou praxí, která velí, že "gádže" je, na rozdíl od Romů, možno okrádat a podvádět bez výčitek svědomí, protože si to prostě zaslouží. O kolektivním úpadku pak svědčí zcela současný fenomén tzv. úžery (lichvy), které se dopouštějí Romové vůči Romům. To je samozřejmě opět rasismus, protože romští lichváři si s tím troufnou právě jen na Romy (relativně bezbranné), na "bílé" ne.

Zastánci kolektivního vydělování, popř. diskriminace Romů jednoduše tvrdí: Romové kradou, a to víc, než Češi. Vedle toho, že paušální odsouzení všech členů nějaké society je v demokracii nepřípustné, lze také protiargumentovat tím, že např. poslední statistiky ukázaly, že v Česku se v obchodech krade víc, než v kterémkoli jiném státě EU. Jistě, asi se na tom podílejí i Romové, ale tolik jich tu zase není. Další paušální tvrzení rasistů: Romové jsou příživníci, parazitují na sociálních dávkách, podporách v nezaměstnanosti atp. (jako by to Češi nedělali také, na rozdíl třeba od Vietnamců – bez rozdílu občanství).

+

V obecnosti nahlíženo je parazitismus ovšem v přírodě celkem normální a fekventovaný jev. Je to relativně výhodná, pohodlná a z hlediska zachování druhu plnohodnotná životní strategie. Jde "jen" o to, nezničit, nevyhubit své "hostitele". Vůči býložravcům jsou např. parazity všichni predátoři. Jejich stavy reguluje příroda vyváženě se stavy jejich kořisti.

O takto široce chápaném parazitismu lze dokonce tvrdit, že je projevem vyšší inteligence, tedy schopnosti přizpůsobit se stávajícím (popř. změněným) poměrům. Pokud jde o lidi, je ovšem zjevné, že národ, žijící v souvislém osídlení (pohromadě) jej většinově provozovat nemůže, vyhynul by. V diaspoře to ale možné je.

Podobně nelze většinově provozovat ani jiné jednostrannosti, např. obchod. Židé ovšem nesměli vlastnit půdu (a tedy být rolníky), nesměli být členy řemeslnických cechů (židovští řemeslníci směli prodávat své zboží jenom v ghettu, resp. Židům, nesměli konkurovat křesťanům), nesměli být státními ani obecními úředníky, policisty, vojáky z povolání, byli omezováni i co do vysokoškolského vzdělání (tzv. numerus clausus). K sociální jednostrannosti byli prostě historicky dotlačeni.

Obecně: plnohodnotný, svébytný národ musí mít i úplnou, standardní sociální strukturu. Proto sionisté začali v kibucech zemědělstvím a řemesly: inteligence, jako sociální vrstvy, měli na rozdávání.

Povrchnímu pozorovateli se může zdát, že je-li co zdarma, Romové se určitě vždycky přihlásí. Zdarma je u nás ovšem i školství, je to neplacená služba státu občanům, kteří mají děti. Romové jich v průměru mají víc než ostatní populace, ale přesto musejí být často k využívání této služby spíš donucováni. Proč? Profity z této námahy jsou většinou za horizontem jejich uvažování, zisk je časově příliš vzdálený. Romští rodiče se mnohdy chovají zoufale konzervativně, podobně jako se doložitelně chovali mnozí rodiče čeští na konci 18. století, někdy i později, když nechtěli děti posílat do školy. Na vlastních dětech se trestuhodně proviňuje každý, kdo zastává názor, že jim stačí (musí stačit) ty vědomosti a dovednosti, které získají v rodiněa které stačily rodičům; že škola je zbytečnost, která dospívající jenom zdržuje od práce či jiného získávání hmotných statků. Naprosto kontrastní je v tomto ohledu jiná naše menšina – Vietnamci. Do vzdělání svých dětí investují veškeré peníze, čas i energii, které vůbec mohou. Výsledek: nejmladší generaci, která právě absolvuje vysokoškolské studium, je už i ČR často málo, chystá se za kvalifikovanou prací na západ. Za jakou prací emigrují do Velké Británie nebo Kanady naši Romové? Za kvalifikovanou určitě ne. Naproti tomu kvůli imigraci českých Vietnamců nám určitě na západě nikdo víza nezavede – oni tam určitě nebudou požadovat žádné sociální podpory, podobně jako je nikdy nepožadovali u nás.

Neúplně využívají Romové i veřejné, státem hrazené či dotované zdravotnictví, málo využívají těch jeho služeb, jejichž dopad na zdraví se projevuje až dlouhodobě (očkování dětí i dospělých, preventivní prohlídky, péče o chrup). Ostatně i jejich hygienické návyky a praxe, odlišné od většinového obyvatelstva, lze převést na časového jmenovatele. Zjednodušený příklad: Udržování čistoty, včetně pravidelného mytí rukou, je rozhodující především pro zachování budoucího zdraví.

Kočovnictví jako civilizační problém

Kočovným způsobem života rozumíme, že příslušná komunita (jednotlivec, rodina, kmen, parta) nemá žádné pevné bydliště s adresou, vlastní nebo pronajatou nemovitost, není prostě nikde doma. V naší současné civilizaci jde o něco naprosto nestandardního a menšinového, ale jindy a jinde tomu tak zdaleka vždy nebylo. Ty z tzv. přírodních národů, jejichž obživou byly lov nebo pastevectví, kočovaly z ekonomické nutnosti: v souvislosti s migrací divoké zvěře nebo kvůli novým, nespotřebovaným pastvinám pro pěstovaný dobytek. Nezůstalo po nich mnoho archeologických památek, protože neměly tendenci věnovat úsilí pracné přeměně místa momentálního pobývání. Pomineme-li vypasení zeleně, zanechávaly za sebou relativně mělkou "ekologickou stopu". Jejich kultura si musela přímo zakládat na tom, že mají málo věcí, že veškeré hodnoty (materiální i duchovní) jsou přenosné a putují s nimi (u Židů Archa úmluvy). Týká se to konec konců i kočujících nájezdníků asijského typu. Konec kočování přišel až s kulturou v původním slova smyslu (colere - lat. obdělávat). Rolník nekočuje. Měšťan už teprve ne.

S kočováním jako menšinovou (nikoli již celonárodní) životní praxí se setkáváme i ve společnosti většinově usazené; má opět především ekonomické (a ne třeba romantické) důvody. Kočovníci, pokud nešlo o násilníky či zločince, nacházeli jisté kulturně-ekonomické niky, mezery na trhu, prostory neuspokojené poptávky, a ty pak zaplňovali svou nabídkou. Nejobecněji ji můžeme charakterizovat jako služby. Provozovali jistá řemesla, obchod, léčitelství či zvěrolékařství, věštění a zaříkání, poskytovali jako komedianti a muzikanti zábavu (např. středověcí jokulátoři a minnesängři); kočovník byl konec konců i toulavý student nebo mnich nebo potulný kazatel (praxe v USA 19. stol.). U nás se běžně kočovalo ještě v první polovině 20. století. Kočovníci byli přece nejenom tzv. světští (pouťová zábava, kolotoče, houpačky, střelnice, lunaparky), ale i cirkusáci, tzv. lidoví loutkáři (kočovní živnostníci), mnozí muzikanti i tzv. "cestující divadelní společnosti". Ostrá hranice se tu ovšem poněkud rozmazává - někteří měli nějaké stálé, nejčastěji zimní sídlo a kočovali jenom část roku. Většinově rozhodně nešlo o Romy.

Ekonomicky viděno mají všechny tyto způsoby obživy jednoho společného jmenovatele: trh charakteristický nedostatkem trvalé poptávky na jednom místě. Právě tento nedostatek generuje, ba přímo vynucuje kočování. Kočovníci se stěhují za poptávkou; "vyčerpanou" (obslouženou) lokalitu opouštějí a hledají čerstvou. Platí to stejně o brusičích nožů, drátenících, koňských handlířích, cirkusácích nebo hercích. Konečně i dnes je zájezdový divadelní provoz u nás velice čilý a vedle většinové praxe okamžitých návratů po představení domů (nebo max. několikadenního pobytu v místě zájezdu) jsou tu i opravdu kočovné skupiny, které mají sice zimní sídlo, ale kočují po většinu roku po celé Evropě (např. divadlo Continuo, sídlící v jihočeských Malovicích). Konečně i světové operní hvězdy je možno právem označit za kočovníky.

Lokalitu je ovšem možno "vyčerpat" i parazitismem, např. drobnými krádežemi a pod. Nutno objektivně připustit, že romské kočování generovalo kriminogenní prostředí, že v případě nouze kočovníci zcela samozřejmě kradli v nejbližším okolí, a proto museli brzy jinam, aby se nestali terčem postihu z rukou úřadů nebo i obyvatelstva.

+

Pokud jde o kočovné Romy, rozhodně nelze schvalovat ani omlouvat způsob, jakým je "usadil" totalitní režim. Je dokonce až s podivem, že komunistický zákon o trvalém usídlení kočujících osob (zákon nařizující povinnost mít trvalé bydliště) byl u nás zrušen až ke čtyřicátému výročí jeho vyhlášení - v roce 1998 - ačkoli je ve flagrantním rozporu s Listinou základních lidských práv, která je součástí naší ústavy. (Naproti tomu např. zákon nařizující pracovní povinnost, zákon proti tzv. příživnictví, byl zrušen hned po Listopadu.) Nikdo není povinen mít trvalé pevné bydliště! Má-li na to peníze, může strávit třeba celý život po hotelech.

Naplnění tohoto práva ale ještě neznamená, že stát může tolerovat, že je někdo totální "Luftmensch". Není náhodou, že byl schválen zákon, nařizující, že každý občan musí mít stálou dosílací adresu. To není žádná diskriminace, jako jí není např. nutnost mít rodné číslo či zdravotní a penzijní pojištění či povinnost daňového přiznání.

Naplnění základních občanských práv je u totálních kočovníků (bez alespoň dočasného stálého bydliště) problém. Nemohou např. volit v komunálních, krajských a senátních volbách. Myslím, že by obtížně získávali i voličský průkaz, opravňující k volbě kdekoli na území republiky ve volbách parlamentních: nejsou prostě uvedeni v žádném voličském seznamu (ty jsou jen v místě bydliště). To vše je většinou asi netrápí, horší to bude s uplatňováním žádostí o podporu v nezaměstnanosti, sociální podporu, s poskytováním standardní lékařské péče (např. prohlídky a očkování dětí).

Snad největším problémem je zajištění vzdělávání dětí. Povinná školní docházka sice už u nás může být nahrazena domácím vzděláváním, které zajistí rodiče a je kontrolováno. Předpokládá to alerodiče poměrně dobře vzdělané, nejspíš vysokoškolsky. Právě to ale u Romů běžně předpokládat nelze. Jak má stát zaručit dětem kočovníků základní vzdělání?

Nejde tedy o to, zda v podmínkách naší dnešní euroamerické civilizace je kočovník Rom nebo kdokoli jiný. Kočovný způsob života některých občanů vytváří většinové společnosti problémy, se kterými se ani při té nejlepší vůli - jíž se navíc většinou nedostává - nemůžez podstaty fenoménu nikdy stoprocentně vyrovnat. Důsledné kočování, tedy totální absence stálého bydliště, neumožňuje dnešnímu demokratickému státu zaručit svým občanům všechna základní práva a výrazně mu ztěžuje kontrolu plnění jejich základních povinností, především vůči jejich dětem.

Obecná pozitiva

Ukázalo se, že totalitní režimy, ať už nacistický nebo komunistický, si v rámci svých standardů s Romy nedovedou poradit (pokud u nacistů nebereme masové vyhlazování jako standard). Nacisté s nimi měli mnohem většíproblémy než se Židy, protože místo aby provozovali "samosprávu" a hezky civilizovaně spolupracovali s režimní administrativou, živelně se bouřili, při násilném rozdělování rodin v úplných amocích, čemuž nacisté občas i ustoupili. (Navíc převažující negramotnostlidí obecně ztěžuje totalitní administrativní manipulaci obyvatelstva a vyžaduje okamžitou manipulaci fyzickou, to se svého času ukázalo např. v Kambodži.)

Za totality jsem Romy režimu z duše přál (podobně jako třeba Svědky Jehovovy a vůbec všechny "nepřizpůsobivé", kterým jakoby nezáleželo nejenom na životě, ale ani na bolesti). Třídně se jim - na rozdíl od Židů - nedalo nic vytknout - byli vesměs lumpenproletariát - a zároveň byli zcela nepoužitelní - počet členů KSČ a tuším i agentů StB byl mezi nimi zanedbatelný. Oni prostě na "výdobytky socialismu" - pokud nešlo o elementární záležitosti jako byty, jídlo a pití - kašlali. Nebáli se většiny z toho, čím režim ovládal ostatní, to jest ztráty zaměstnání, více-méně nucené práce, odepření vzdělání dětem, zákazu výjezdu do zahraničí, omezení v možnostech rekreace a konec konců ani těchkriminálů.Proto byli obtížně manipulovatelní a všeobecně nespolehliví. Téměř nikdy se nedali zlákat k takovým nesmyslným aktivitám naší kultury, jako je třeba vrcholový sport.

Komunisté Romy nevyvražďovali, ale veškeré, nesporně velice násilné úsilí o asimilaci (zabavení koní a vozůzákonem 74/1958 sb. a zákaz kočování, což zasáhlo zvláště tzv. olašské Romy, rozestěhování rodin po celé republice) nejenom porušovalo Chartu lidských práv, ale bylo i v podstatě bezvýsledné. Romy se nepodařilo asimilovat, to jest přimět je, aby většinově přijali okolní "životní způsob " včetně oficiální pracovní povinností. Komunisté je sice nahnali do fabrik, ale pracovali tam většinou pouze formálně (zažil jsem je sám jako pomocný dělník v letech 1960-64 v ČKD Sokolovo).

Současnost

Prvním seriózním pokusem o národní emancipaci Romů byl ustavující sjezd Svazu Cikánů-Romů (SCR) koncem května 1969. V jeho textech najdeme i tuto pasáž: "Jestliže dosud nebylo Cikánům přiznáno, že jsou národnost, pak hlavní příčinou byly obavy z důsledků přiznání různých práv Cikánům jako národnosti." SCR předsedal Miloslav Holomek, vydával časopis Romano lil (Romský list). Působil i na Slovensku (členem byl též člen ÚV KSČ Štefan Rigo), vydával noviny Romen. V roce 1973 byl rozpuštěn.

Po Listopadu Romové zkusili vstoupit do naší institucionální politiky. Osm členů nově vzniklé Romské občanské iniciativy (ROI) se při volbách roku 1992 dostalo na kandidátkách OF do parlamentu. Podobně jako ostatní členové OF (nakolik se u tohoto hnutí dá vůbec mluvit o registrovaném členstvu) se ale postupně rozešli do různých politických stran. Velmi rychle z politiky zase vymizeli, hlavněpro roztříštěnost, nesvornost.

Na konci roku 2008 řešil Nejvyšší správní soud ČR zrušeni ROI, protože "je už několik let pasívní a de facto neexistuje" (Pavel Pečínka, šéfredaktor časopisu Romano Hangos). Romský elektorát jako objekt, který by chtěla ve své zájmu získat nějaká politická strana, je pouhá myslitelnost, a to nejenom kvůli voličské laxnosti Romů, ale též pro znovu a znovu opakované případy voličské korupce, "nakupování hlasů" (což se ovšem aktivně i pasivně, týká i mnohých Čechů). ROI následoval Romský demokratický kongres, pak tu bylyRomský národní kongres, Hnutí angažovaných Romů, Romská demokratická a sociální strana atd., ale nejenomže se žádné z těchto entit nepodařilo skutečně vstoupit byť i jen do regionální politiky (do krajských zastupitelství), ale žádná z nich nebyla nikdy chápána českými politiky, občany, médii, ba ani samotnými Romy za skutečného reprezentanta etnika, schopného legitimně jednatse státními, krajskými či komunálními institucemi

"Nepřizpůsobivými občany" Romové zůstali navzdory úsilí všech režimů dodnes a my je chtě nechtě sponzorujeme. Po Listopadu se většinově propadli mezi dlouhodobě nezaměstnané a často i nezaměstnatelné. Většina narozených po roce 1970 nikdy dlouhodobě pravidelně nepracovala, takže jim chybí příslušný návyk.

Koncem listopadu 2008 se romská otázka opět (po kolikáté již od Listopadu) prudce aktualizovala drastickými masovými výtržnostmi v litvínovském sídlišti Janov; veřejnost byla šokována především všeobecnými sympatiemi, kterých se dostalo násilnickým extremistům od neromských sousedů Romů. Psát o těchto extremistech jako o pravicových je nepřesné. Krajní levice – nacisté (NSDAP) a komunisté - s krajní pravicí - fašisty - in extremis do značné míry splývají. Není náhodou, že např. při procesu schvalování Lisabonské smlouvy demonstrovali před Ústavním soudem v Brně jak komunisté a Dělnická strana, tak i fašistický Národní odpor.

Po třech letech na severu opět přituhlo. Jak jinak zpravidla nesouhlasím s názory poslance ČSSD JUDr. Stanislava Křečka, jeho článek Romský problém není problémem sociálním (NP, 7. 9. 2011) bych mohl klidně podepsat: "...Časovaná bomba romského problému nebude odstraněna dříve, než integraci nebo jakýkoli jiný způsob vzájemného soužití začnou prosazovat sami Romové. Pokud si nevytvoří respektovanou politickou a občanskou reprezentaci. Zvenku to za ně nikdo neudělá...". Jinými slovy: buď se zcela asimilovat, anebo se snažit vytvořit národ. V říjnu t.r. proběhla v Brně konference romských sdružení, která schválila přípravný výbor, který má do konce roku 2011 zaregistrovat celostátní romské sdružení. Volají "tady jsme", proto se subjekt má v romštině jmenovat ADAJ.CZ. Držme mu palce, protože pak bude konečně s kým na politické úrovni jednat. Jsme zastupitelská demokracie; bez legitimních zástupců není politiky, ani té na nejnižší úrovni.

+

Síla i slabost Romů je po mém soudu, a již se opakuji, v přítomnostním pojímání života. Možná, že i veverka, která si dělá zásoby na zimu, uvažuje dlouhodoběji. Kdyby uměli latinsky, mohli by každé ráno říkat "carpe diem". Nejsou státem dostatečně motivováni k činnostem, které přinášejí ovoce až po delším čase. Vedle vzdělávání neholdují Romové ani spoření, zušlechťování domova a jeho okolí, zahrádkaření, tělocviku, závodnímu sportování (úspěchy se dostavují až po relativně dlouhodobém tréninku, jinak toto jediné jim opravdu chválím). Je až s podivem, že někteří jsou schopni zvládnout hru na hudební nástroje - tam se také výsledky dostavují až po delším úsilí a soustavném cvičení (znám i takovéRomy, kteří dokázali absolvovat celou konzervatoř). Mívají ale často hudební a taneční talent, první výsledky přicházejí poměrně rychle a hlavně - baví je to. Existuje teorie, že v Indii, ze které přišli, byli kastou hudebně-tanečních umělců. Takže snad geny.

Je nějaké řešení? Opakuji: je podmíněno odpovědí na otázku, zda chceme my, majoritní společnost, aby se Romové stali národem v plném slova smyslu, a pokud ano, zda jsme ochotni jim v tom pomáhat (což má ovšem celoevropské konsekvence). Pokud ne, je otázkou, jak "zařídit", aby se co nejrychleji plně asimilovali. Je to vlastně klasická otázka po dobru. Která z obou alternativ reprezentuje dobro pro Romy a která pro nás? Kéž by to byla jenom jedna, lhostejno která! (Osobně bych ale z důvodů environmentálních upředňostňoval emancipaci, jakési "romské národní obrození".) Pro začátek by stačilo, kdyby se na odpovědi Romové většinově shodli.



zpět na článek