Zajímavý mail mi poslala posluchačka, která mě slyšela onehdy v rozhlasovém pořadu Jak to vidí. Bavili jsme se tam o parkovacích zónách v Praze, já říkal, že by bylo OK, kdyby nejdřív byly zřízeny parkovací domy a podzemní garáže, kdežto to, co se stalo, je normální akt byrokratické buzerace. Pan moderátor říkal, že v té oblasti bydlí a že je s tím spokojený. A já se ho ptal, jestli si už volal na opravu záchodu instalatéra. Že já to onehdy udělal a otázka zněla, zdali se tam dá zaparkovat.

Ona posluchačka namítá, že dřív chodili instalatéři pěšky s taškou přes rameno, proč by tedy neměli chodit zase pěšky?

Za mého mládí, když jsme ještě bydleli na Žižkově, jsme měli instalatéra pana Jarolímka, ten chodil pěšky, pravda. Byl to, jak se říkalo, melouchář, šedá ekonomika. Služby tehdy byly v nemilosti, takže oficiálně nebylo možné se opravy záchodu domoci. Ten pan Jarolímek bydlel někde kousek od nás, v obsousední ulici. Kdežto teď, když jsem volal našeho instalatéra k opravě prasklé trubky na Smíchově, volal jsme ho do Modřan. Jezdí autem, má v něm ty svoje instrumenty.

Včera mi zase přijel do Zvole pán na opravu čerpadla ve vrtu na vodu. Přijel Fordem Tranzitem z Jesenice. Ta úplně nejpříručnější taška, kterou si z forda vytáhl, vážila podle mého odhadu tak patnáct kilo. Kolik by asi udělal denně zakázek, kdyby chodil pěšky?

Leží mi to v hlavě. Jak to s těmi instalatéry je? Třeba chytli nějaký mor, jako se to stalo vrabcům, kterým se říkalo „ptačí smetí“. Vzpomínám na pana Jarolímka, na jeho promaštěnou tašku na dlouhém řemenu. Měl v ní koudel a pikslu s vazelínou. Pak tam měl kleště zvané sikovky a silnější kleště, hasák, který si díky šestákové literatuře vysloužil vzrušivou pověst zločineckého nástroje. Na drátku tam měl navlečené těsnicí gumičky jako korálky. No a na dně té tašky měl kolínka a spojky, takzvané fitinky.

Tak to bylo za idylických dob typizace. Na trhu byly typizované kohoutky vybavené typizovanými díly. Díry pasovaly na šrouby a naopak. A dnes? Onehdy jsem doprovázel kamaráda na cestě za záchodovým prkénkem. Začali jsme (a skončili) na Černém Mostě v obrovské hale, kde se prodávaly jen koupelny a tovary příbuzné. Objevili jsme oddělení se záchodovými prkýnky, rozlehlé jak hokejová plocha. Jak se v tom vyznat? Podařilo se objevit i prodavače. Vyslechl mého kamaráda a v obličeji měl výraz hluboké účasti.

„Jaký výrobce? Jaký typ?“ chtěl vědět.

Kamarád to kupodivu věděl. Později mi řekl, že jde o výjimečně kvalitní typ záchodové mísy, přičemž značka výrobce má pověst „RollsRoyce mezi záchody“.

Výraz účasti se proměnil ve výraz upřímného bolu.

„Tak tuhle značku nevedeme.“ Rozhlíželi jsme se kolem sebe. Záchodová prkénka na nás hleděla svými bezvýraznými tvářemi ze stěn. Vypadalo to tam jako v obrazárně vystavující „round art“. Že bychom se tady nechytli? Prodavač zničil naši naději.

„Šrouby nebudou pasovat na díry,“ konstatoval.

Smutná pravda. Každý výrobce vás chce chytit. Do výrobku vás vtáhne, jako když strčíte prsty do mandlu. Doba fitinků v tašce je pryč. Každý opravce čehokoli má auto a v něm sklad součástek, které při troše štěstí pasují k tomu vašemu kusu, pokud není starší dva roky. I to je realita naší doby.

LN, 14.4.2008