Vývojová psychologie studuje změny chování člověka v závislosti na jeho věku od narození až do smrti. Ukazuje, že vývoj každého člověka je proces, v němž jedna vývojová fáze následuje za druhou, přičemž pořadí fází nelze měnit ani přeskakovat. Ovšemže každý jednotlivec přechází z jedné fáze do druhé trochu jinak. Někdo rychle, jiný pomaleji. Proces vývoje je individuálně specifický a ovlivňují ho geny, prostředí, výchova, vlastní individualita jedince. A někdy může nastat i regres, tedy návrat do dřívější vývojové fáze. Některé fáze jsou rychlejší a překotnější, jiné klidnější. Je však zapotřebí, aby se jedinec v příslušné fázi svého vývoje setkal s příslušným podnětem. Podnět je nezbytný k vytvoření schopnosti. Pokud se podnět nedostaví, schopnost nemá šanci se rozvinout. Totéž nastává ve fyzické, psychické i sociální oblasti.

Každá etapa lidského vývoje má svůj vývojový cíl, jímž je postupný rozvoj psychických vlastností a procesů od méně dokonalého k dokonalejšímu. A když cíle není dosaženo, může se rozvinout porucha osobnosti nebo psychická porucha. Zjednodušeně řečeno - vývojové fáze člověka jsou dětství, dospívání, dospělost a stáří. A mě dnes v tomto zamyšlení bude zajímat dětství.

V dětství se toho malý člověk musí spoustu naučit, a není přitom jedno, kdy ho co učíme. Na rozdíl od hadů, koček a většiny zvířat dítě potřebuje pomoc rodičů a nejbližšího okolí. To ale znamená, že právě rodiče mají obrovskou historickou úlohu – naučit svého potomka v příslušném období přesně to, co mu umožní co nejlepší rozvoj. Pokud rodina a okolí selže a v příslušném období nezafunguje, malý člověk už zpoždění takřka jistě nedožene a bude v nějakém ohledu nedostatečný, nedospělý, neschopný samostatného života. Život sám je složitý a svět se stále mění. Kdo se správně nevyvine, ten v něm nebude schopen fungovat.

Malý člověk se do dvou let učí smyslové a pohybové činnosti. Do čtyř let je jeho myšlení vázáno na reálné předměty a paměť se rozvíjí bez obecnosti. Do sedmi let vnímá a učí se názornému myšlení. Až kolem 12. rohu začínají být jeho myšlenkové operace logické bez návaznosti na viděnou věc, ale stále jen ve vazbě na konkrétní realitu. Plnohodnotné logické myšlení se vyvíjí po 12. roku věku, k osamocenému rozhodování i chování dochází v dospělosti. A až dospělý jedinec je schopen pojmout abstraktní svět a zvládne sebereflexi vlastního chování. Ví, co udělal, a dokáže cítit vinu a odpovědnost. Proto je plně odpovědný za své skutky až po 18. roku věku.

Celé dějiny lidstva rodiče, vychovatelé i společnost tyto zákonitosti chápali, respektovali a realizovali, i když o nich teoreticky nic nevěděli. Až v posledních desetiletích se cosi změnilo. Největším úkolem rodičů, co svět světem stojí, bylo vést dítě, učit je, motivovat a nastavovat mu hranice. Během dětství a dospívání děti dříve zažívaly různé ústrky a nespravedlnosti, jež ale mají svůj obrovský výchovný účel. Nepohoda vede dítě k ponaučení, že nemůže mít všechno, oč si řekne. Drobné šarvátky startují sociální dovednosti a vyjednávání. Neúspěch učí, že je třeba zatnout zuby a znovu se postavit a zkoušet osud. Úspěch i neúspěch se střídají a naučí dítě, že život je plný bojů, porážek, vítězství, frustrace, ale i pocitů uspokojení z překonání vlastní lenosti, strachu, pohodlí. Podobně se rodí a tvoří morální vývoj od orientace na trest a poslušnost, na právo a pořádek, společenskou smlouvu až po etiku, která už tresty a hranice nevyžaduje, protože je má člověk v sobě. Jen ten, komu rodiče nastavovaly v dětství hranice, je posléze jako dospělý schopen nastavit je sám sobě.

V posledních letech k nám přišly škodlivé vlivy výchovy dětí, které už dříve praktikovali rodiče v západních zemích. Dítě se stalo projektem a předmětem absolutní ochrany a pozornosti. Nesmí zažít ani chvilku tlaku, frustrace, nespokojenosti nebo zármutku. Rodiče a vychovatelé mu z cesty dětstvím odstraňují jedno smítko za druhým, oprošťují jej od domácích povinností a od práce vůbec. A tak mnoho dnešních dětí nemusí doma vůbec nic a nemá žádné hranice, které by mu ukázaly, že překročit je nesmí. Rodiče je nikam nepouštějí samotné, a tak nezbývá čas rozvíjet obrazotvornost a samostatně objevovat.

Pro mnohé rodiče je to možná jednodušší. Výchova je složitá činnost, která požaduje důslednost, jednotnost hodnot a principů a trvání na jejich dodržování, a to mnoho měsíců a let. A to se spoustě rodičů nechce. Výsledkem jsou dnešní mladí lidé bez psychické odolnosti, kteří se hroutí při prvním střetu s dospělou realitou. Nejsou schopni o nic bojovat, stěžují si na nepřízeň světa a upřímně se podivují, že jim svět starších zdarma neposkytuje, nač si ukážou, když v dětství a dospívání to tak fungovalo. Útočí na rodiče, nemají k ničemu úctu, ničeho si neváží a nemají pro co žít. Vše totiž dostali zadarmo, na nic nechtějí čekat. Raketově po celém světě roste kriminalita dětí a mládeže, psychická nerovnováha, sebepoškozování, zneužívání drog a návykových látek, pokusy o sebevraždu, neschopnost najít si partnera pro života, neschopnost s jiným člověkem žít. Neschopnost pracovat, studovat, růst, přebírat odpovědnost. Mimochodem rapidně dolů šla i schopnost mluvit a správně vyslovovat.

Sami mladí za ten dnešní tristní stav mohou jen zčásti. Mnohem více odpovědnosti padá na hlavy jejich rodičů. Jejich rodičů a taky školy. Škola nemůže nikdy plně nahradit chybějící výchovný vliv rodiny a primárních pečovatelů, ale ta naše dnešní škola se o změnu stavu a pomoc ani nepokouší. Ba právě naopak. Podporuje děti v neplnění povinnosti a namísto práce na sobě a sebeovládání podporuje well-being a pohodu.

Možná si každá starší generace vždycky stěžovala na mravy mladých. Jenomže dnes už ani tak nejde o mravy. Dnes jde o to, že mnozí takto nevychovávaní své hendikepy nikdy nedoženou. Žije tu vedle nás a s námi navěky poškozená generace. Nepatříte k ní? Tak zajásejte a poděkujte svým rodičům za přísnost, za hranice, za odměny a tresty, za motivaci, která je tak nezbytná k růstu.

A dejte pozor na vlastní děti. Abyste podobnou chybu už neudělali.

Autorka je nezávislá senátorka. Psáno pro Rodinné listy, 2/2025