V úvodu bych chtěl podotknout, že plně podporuji šetrné využívání energií. Plýtvání, které je částečně vyvoláno „lidskou pohodlností“, se u sebe snažím minimalizovat. Preferuji rozumné využívání obnovitelných zdrojů a energetický mix, přičemž jsem ale zastáncem důstojného stylu života. Události poslední doby v kontextu s mými zkušenostmi mne uvádějí do rozpaků, zda matematika, jakožto základní přírodní věda, se nedostává se svými dcerami chemií a fyzikou do ostrého rozporu s deklarovaným „správným ekologickým myšlením". Nejde ani tak o neustálé debaty ohledně našeho energetického směřování, které jsou koneckonců všestranně přínosné, jako o nahlížení na fakta jako taková. Jde mi o stále častější dezinterpretace dat a poznatků nejrůznějšími nátlakovými skupinami. Existence nátlakových skupin je známa odpradávna, některé prosazují své záměry ze skutečné obavy o existenci, životní prostředí a bezpečnost, u jiných má tento nátlak nádech osobního zisku a prospěchu. Problém je v tom, že pravý charakter se ne vždy dá rozeznat, neboť i drtivá většina členů takové nátlakové skupiny může žít v domnění, že všechny akce, které podnikají, dělají z dobré víry a pro prospěch všech.

V roce 2000 se mi dostal do rukou letáček „Hnutí Duha“. Jelikož jsem v něm spatřoval vedle jistě zajímavých názorů i různé nepřesnosti a bohužel bludy, kontaktoval jsem tehdejšího předsedu, p. Beránka, a na tato fakta jej upozornil. Výsledkem byla několika-mailová a, jak jsem záhy pochopil, nikam nevedoucí diskuse. Dnes se ukazuje, že moje argumenty byly oprávněné (letáčky mám dodnes doma). Ve stejném duchu začal svou „aktivitu“ vyvíjet i pan Radko Pavlovec, představitel Hornorakouské platformy proti jadernému nebezpečí. Jeho „argumenty“ se postupně měnily a vždy, když se nějaký dal stěží obhájit, dal se důraz na jiný. Vzpomenu na agitaci o tom, jak bude elektřina z Temelína drahá, a o tom, jak spuštění elektrárny připraví o místa desetitisíce lidí, jak celý svět od jádra upouští a další…

V roce 2002 jsem byl osloven „na ulici“ jistým mladíkem. Bílé tričko se zeleným nápisem „Greenpeace“ mne neodradilo od debaty, která by mohla být přínosná. Představil se mi jako ekologický poradce této organizace (věk 15-18 let). Vybízel mne, abych přispíval určitou měsíční částku do jakéhosi fondu s tím, že se zasadí o to, aby mé peníze byly využity na podporu životního prostředí. Jaká to krásná vize! Člověk v městě s minimem volného času platí stokorunu a studenti za ni vysází 10 stromků, blesklo mi hlavou. Když jsem se následně zeptal, za co budou mé peníze utraceny, bylo mi řečeno, že za prospěšné věci na záchranu životního prostředí. Přirozeně jsem se dotázal, jaké konkrétní aktivity má na mysli, na což se ušklíbl s konstatováním, že Greenpeace sama přesně ví, kam peníze dát a do ruky mi vrazil brožurku s obrázky z demonstrací na Temelíně. Následnou chybou bylo, že jsem mu sdělil, že jádru „tak trochu“ rozumím. V diskusi nepokračoval, rozloučil se a odešel. Asi měl nakázáno se s jadernými lidmi nebavit, možná sám znejistěl či pro něj nebylo efektivní debatovat delší dobu s někým, kdo představuje jen velmi nejistý příslib příspěvku… kdo ví..

Proč to celé píšu? V loňském roce se při volbách do parlamentu prosadila Strana zelených, strana hájící heslo „kvalita života“ a podporující referendum v nejrůznějších otázkách a neskrývající vazby na různé nevládní organizace. Nakonec místopředsedkyně strany, bojující léta proti Temelínu a pobírající peníze z Rakouska (dle výročních zpráv Jihočeských matek, které již byly z webu staženy) je jedním příkladem. Tato strana se prosazuje především u mladé generace, chce být stranou moderní a dynamickou, chce být hodně vidět. To je nakonec snem každé strany – získat mladou generaci – tedy voliče, kterým se názory na mnohé věci teprve formují a mnohdy a v mnohém jsou nuceni věřit starším či „zkušenějším“. Mladí voliči jsou pro stranu perspektivou. Problém však nastává ve chvíli, kdy jsou záměrně uváděni do mystifikací, jejich přirozený úsudek je deformován za účelem vnést do jejich myšlení ideologii, ačkoli hnutí striktně popírají, že by o ideologii šlo. Po pravdě řečeno jde o cíl každé strany a nátlakové skupiny, ať již zelené či fialové, avšak zelené organizace na to jdou chytřeji. Vycházejí totiž z životního prostředí, tedy z něčeho, co je všem z nás svým způsobem blízké a známé, co každý vnímá a podporuje a odvěkých pravd o tom, že „prakticky cokoli se dá zpochybnit“ a „nikdo nerozumí všemu“.

Vše má svá pro a proti

Pokud čtete vědeckou vyváženou zprávu, není velký problém, máte-li na tom zájem, z ní udělat zprávu ideologickou - nevyváženou. Stačí jen popisované nevýhody řádně zdůvodnit a probrat ze všech možných hledisek nebo použít čísla zaokrouhlená nahoru. Výhody zmíníte zcela okrajově (pokud vůbec) a z prakticky zřejmých výhod můžete interpretací udělat nevýhodu či chybu. Pokud to nadále nestačí, lze autora „vyváženého článku“ zdiskreditovat. Jelikož je mnohdy složité vést válku se zcela objektivními fakty, je pro ideologii vhodné označit autora článku za člena „lobby“ - nakonec každý člověk je svým způsobem člen nějaké té lobby. Článkem uváděná data zpochybnit závislostí na této lobby, autora zdiskreditovat politicky nebo ještě lépe pomocí velmi frekventovaných okřídlených frází/označení typu : „je to nepřítel přírody, ničitel přírody“,“ ohrožuje naši bezpečnost“ či “ žije na jiné planetě“ - což na nezasvěcenou veřejnost zabírá velice účinně.

Politická kultura v ČR je bohužel často likvidována emocemi, zkratovitým jednáním a nekonzistencí, z čehož SZ profituje. Jsou známy studie, kde velký počet voličů sympatizuje s politikem ani ne tak pro jeho názory (které třeba nedokáže posoudit), ale pro jeho slušné chování. Veřejnost je pak často schopna odpustit i vážné přehmaty, kterých se dopustil, ba dokonce i nepravdy.

Bohužel, tyto polopravdy a nepravdy se stávají diskutovanou záležitostí, za kterou do jisté míry mohou média. Ta mnohdy kvůli „senzaci“ nevytvářejí reálný obraz situace. Informují sice rychlostí blesku, avšak bez dostatečné přípravy . V demokratické společnosti neexistuje pomyslný soudce, který by klepal přes prsty a dokázal objektivně a třeba i autoritativně všechny pře rozsoudit. Společnost si musí vystačit sama, musí si utvářet názory a být informovaná, aby mohla správně rozhodovat. Čím složitější věc, tím by mělo být rozhodování komplexnější a uvážlivější. Jeden vědecký obor k vytvoření optimální reakce nestačí. Nejsem si ale jist, že se právě toto děje, občas mi přijdou reakce a závěry, především politiků, ve stylu „Něco se musí dělat – Toto je >něco< , tudíž se to musí dělat“

Odběhnu..

Nedávno jsem se začetl do zajímavého rozhovoru ministryně školství Dany Kuchtové s paní Jílkovou. Nechci tu rozsáhle komentovat vize paní ministryně ve školství, neboť v této oblasti nemám dostatečné zkušenosti, jen bych rád vyjádřil svůj názor, že vše je především o kvalitě učitelů, nikoli projektech. Dobrý učitel naučí jakýkoli předmět kvalitně a tak, že nebude pro studenty strašákem, špatnému učiteli žádné projekty nepomohou, protože s nimi nebude umět správně pracovat nebo se mu do nich nebude chtít. Získávání grantů z EU pro školství jako zdroj vyšších mezd – nechám na čtenáři, ať si udělá obrázek sám. Co mne však zaujalo především, jsou prohlášení paní ministryně (o její vhodnosti na ministerské křeslo):

„Politik je člověk, který nemusí být odborník, ale musí si umět sehnat ty odborníky, udělat vizi a musí umět řídit...“

„Tak k tomu řízení. Mám zkušenosti z neziskové organizace, což je praxe, která člověka prověří velice dobře. Dále mám zkušenost z naší politické strany, která má skoro dva tisíce členů a já jsem byla místopředsedkyní pro regiony. A v neposlední řadě mám půlroční zkušenost z řízení Českého Krumlova, kde jsem byla místostarostou.“

Pokud bych to tedy měl shrnout – na úspěšné vykonávání funkce politika je nutné mít po ruce nějaké odborníky, vizi a dobrou praxi s řízením. Nakonec, proč nesouhlasit. Když si poté pustíte nedělní Otázky Václava Moravce 2.část z ČT24, tak se ve střední pasáži dozvíte, jak to je s těmi odborníky, vizí a praxí paní ministryně ve skutečnosti.

Ačkoli současná paní ministryně a místopředsedkyně SZ uvádí, že ji dlouholetá praxe v neziskové organizaci (Jihočeské matky) velice dobře prověřila a zastává názor, že si politik musí umět sehnat odborníky a udělat vizi, je evidentní, že se jí, patrně, nedostává ani jednoho. V rozhovoru je ČEZ pochválen za to, že investoval do filtrů, které snížily emise CO2. Dozvídáte se také, že „jaderná energetika nevyrábí teplo, jen elektřinu“ jako argument, proč zavádění jaderné energetiky nesníží produkci CO2. Dále se dovídáme, že bychom „museli postavit 5000 Temelínů, aby ČR pokryla své energetické potřeby z jádra“, „že jaderná energetika produkuje 9% CO2 oproti plynu“ a že „ politici jsou zodpovědní a budou dobře počítat, abychom naplnili akční plán EU o OZE, který počítá z 20% z OZE.

Doporučuji sledovat celý pořad, vybral jsem jen nejzajímavější pasáže.

Jak je možné, že místopředsedkyně SZ a především dlouholetá aktivistka proti jaderné energii prohlásí něco takového? Je to tím, že se jen obklopila špatnými odborníky a oni dodali špatné podklady? Nebo jsou tyto perly součástí vize? A nebo její praxe není dostatečná? Věřím, že zde nemusím výroky paní ministryně rozebírat a vysvětlovat jejich zbloudilost, případně extrémní nadhodnocenost. Kontrast mezi dobrým počítáním a potřebou 5000 Temelínů je velmi názorný. Paní ministryně by možná měla méně naslouchat panu Pavlovcovi a dalším, kteří vědomě uvádějí nesprávná data, nesprávně s nimi zacházejí a následně je vydávají za „jediné necenzurované“. Na rozpory by mohl poukázat i student střední technicky zaměřené školy nebo kdokoli, kdo si například neplete okamžitý výkon se spotřebou, případně by, pro první přiblížení, stačila učebnice středoškolské fyziky, tabulky, kalkulačka a mapa ČR.

Na začátku jsem zde psal o zhruba 15-18letém chlapci, který se vydával za ekologického poradce. Nevím, co vše věděl a znal, asi se jen nechtěl bavit s někým s odlišným názorem. Měl patrně vytvořenou vizi lepší a zdravější společnosti, které pravděpodobně věřil. Oddělil hodné zachránce přírody od zlých jaderných démonů, jimž se vyhýbal. On i další potvrzují mé obavy z toho, že obecně se společnost stále více posunuje do světa irelevantních diskusí, v němž dochází místy až k pasivní rezistenci (místo přiznání omylu či nesprávné úvahy dochází ještě k tvrdším postojům až osobním výpadům). Dnešní mladí lidé získávají informace z médií častěji, než tomu bylo dříve. Televize a internet poskytují mnoho rozličných informací, mnoho úhlů pohledu a bohužel i mnoho nepravd, které jsou bez „bázně a hany“ pronášeny v médiích. K jednomu tématu lidského poznání existuje mnoho výkladů (což je přirozeně dobře), avšak laik často není schopen odhalit riziko dezinformace. Zajímavá či šokující data se velmi dobře pamatují a mnohdy z nich mladí při svém úsudku vycházejí a sdělují si je, otázka pravdivosti je pak odsouvána na druhou kolej. Vždy, když mluvím s mladými, vyzývám je k tomu, aby nespadli do pomyslné černobílosti světa, hledali objektivní informace a řídili se vlastním rozumem. Je výhodné a velice důležité znát názory a argumenty oponenta, člověk se může ve svých názorech posouvat. To ale platí pro vyvážené debaty, nikoli pro pasivní rezistenci, ta napomáhá jen názorovému extremismu, který je bohužel stále častější.